52 důvodů 
PDF zdarma 
Napište nám na WhatsApp 
Rezervovat hovor zdarma 
Výstupy 
Lidé vystupují na Kilimandžáro z různých důvodů. Některé vede vědecká zvědavost, studium ledovců a jedinečné fauny. Jiné přitahuje náročnost méně chozených tras, mnoho dalších chce jednoduše zažít okamžik, kdy stanou na nejvyšším bodě Afriky.
Článek týmu Altezza Travel přibližuje příběhy slavných i méně známých horolezců, jejichž cesty se staly součástí bohatých dějin Kilimandžára.
Vědec, který předběhl horolezce
Fritz Klute má v glaciologii Kilimandžára zvláštní místo. Na rozdíl od většiny horolezců nechtěl jen dosáhnout vrcholu, ale podrobně prozkoumat horské ledovce. Patřil k průkopníkům glaciologie v Africe. Při vedení jedné z prvních vědeckých expedic na kontinentu se zároveň stal prvním člověkem, který vystoupil na horu Mawenzi, součást masivu Kilimandžára.
Klute studoval přírodní vědy na Univerzitě ve Freiburgu v Německu. Krátce před cestou do Afriky, v listopadu 1911, obhájil doktorskou práci o tání sněhu ve Schwarzwaldu. Jeho zájem o dynamiku ledovců pravděpodobně podnítil i zájem o Kilimandžáro. Je také možné, že jej ke střeše Afriky přivedl jeho společník a expediční partner Eduard Oehler, který Kilimandžáro navštívil už v roce 1907 se svým bratrancem, profesorem.
„Dne 8. dubna 1912 jsme Eduard Oehler z Offenbachu nad Mohanem a já odjeli časným ranním vlakem z Freiburgu, abychom zahájili expedici, kterou jsme plánovali dva měsíce,“ vzpomínal Fritz Klute na začátek cesty.
Podle Kluteho expedici financoval právě Oehler. Ví se o něm jen málo, lze však předpokládat, že Němec z Offenbachu byl zdatný sportovec – Klute jej popisuje jako výborného lyžaře.
Hlavním cílem expedice bylo zmapovat ledovcová pole Kilimandžára a zdokumentovat jejich rozlohu i objem. Klute využil fotogrammetrii, metodu spojující fotografii s terénním měřením. V létě 1912 expediční tým podnikal výpravy a pozorování ve vysokohorském terénu. Výsledkem byla jedna z prvních systematických studií ledovců této hory.
Zjištění poskytla vědcům konkrétní důkazy o dramatickém ústupu ledu na Kilimandžáru. Klute byl vlastně první, kdo upozornil, že sněhová a ledová čepice hory může být ohrožena. Po návratu vydal v roce 1912 závěrečnou vědeckou monografii „Ergebnisse der Forschungen am Kilimandscharo“.
Klute a Oehler se však rozhodli neomezit expedici pouze na vědeckou práci. Pozornost obrátili k nezdolanému vrcholu Mawenzi (5 149 m n. m.), jedné ze tří sopek masivu Kilimandžára vedle Kiba a Shiry. Naději na zdolání tohoto členitého vrcholu mohli mít jen zkušení horolezci.
O Mawenzi se už dříve pokoušeli Hans Meyer a Ludwig Purtscheller, kteří v roce 1889 uskutečnili první úspěšný výstup na nejvyšší bod Kilimandžára, Uhuru Peak (5 895 m n. m.). Jejich tři samostatné pokusy na Mawenzi selhaly a stejný osud potkal i další horolezce.
Klute a Oehler zahájili výstup 29. července 1912 a postupovali kuloárem, který začíná v sedle mezi Kibem a Mawenzi. Strmé svahy, skály a led dělaly z trasy mimořádně nebezpečný podnik. Přesto dosáhli vrcholu, zmapovali plošinu Shira a navštívili také kráter Kiba.
Dlouhá léta se mělo za to, že Kluteho terénní poznámky byly ztraceny při bombardování Giessenu 6. prosince 1944. Dům v Moltkestraße, kde vědec žil, byl těžce poškozen. V roce 2024 však německá média informovala o mimořádném nálezu.
V srpnu 2024 dostal Mário Jorge Alves, badatel z Oberhessisches Museum, za úkol vyhledat etnografické předměty uložené ve sklepě budovy. Při třídění hromady krabic a beden objevil Kluteho materiály: osm fotoalb a ručně psané deníky z roku 1912.
Dokumenty zatím nebyly digitalizovány, očekává se však, že brzy odhalí nové podrobnosti o expedici glaciologa, který se odvážil vystoupit na do té doby nepřemožitelný skalní vrchol.
Zdolání Deckenova ledovce
Jedním z ledovců, které Fritz Klute zmapoval, byl Deckenův ledovec, pojmenovaný po německém badateli Afriky Karlu Klausi von der Deckenovi. Jeho souřadnice, rozloha i povrchové podmínky už byly zaznamenány, tento sněhový a ledový štít se však až do roku 1938 nikomu nepodařilo přejít. Prvními byli Kluteho krajané Fritz Eisenmann a Karl Schnackig.
Od konce 19. století ztratilo Kilimandžáro více než 80 % své ledovcové plochy. Vědci upozornili, že v letech 1912 až 1953 se ledová pokrývka zmenšovala přibližně o 1 % ročně, zatímco v období 1989 až 2007 se tempo zrychlilo na 2,5 % ročně. Některé modely předpovídají, že všechny ledovce Kilimandžára mohou do let 2040–2050 zcela zmizet.
Ještě donedávna představovaly tyto ledovce pro horolezce téměř nepřekonatelné překážky. Deckenův ledovec, úzký ledový kuloár se strmým svahem vedoucím k vrcholu, je navíc vystaven nebezpečí padajících kamenů a ledu. Byl to zkrátka typ výzvy, která láká horolezce – přesto zůstával až do poloviny 20. století nezdolaný. Záznamy uvádějí, že britští objevitelé se o výstup pokusili v polovině 20. let, ale nedokázali překonat ledové trhliny.
Expedici na Deckenův ledovec, financovanou Německým alpským spolkem, zjevně vedl Fritz Eisenmann. Dříve se zúčastnil několika himálajských expedic a specializoval se na náročné ledové cesty. Doprovázel ho Karl Schnackig, švýcarský horský vůdce se zkušenostmi z alpských výstupů.
Dne 12. ledna 1938 se podle zpráv Eisenmann a Schnackig vydali po „původní trase“, začínající ve výšce zhruba 4 650 m n. m. Archivní záznamy expedice se bohužel nedochovaly, je však známo, že oba Evropané výstup úspěšně dokončili.
Expedice na Heimův ledovec
Dvacet let po výše popsaných událostech britský cestovatel John Cooke, autor knihy „One White Man in Black Africa: From Kilimanjaro to the Kalahari, 1951–91“, téměř přišel o život při pokusu o další ledovec Kilimandžára, Heim. V jednu chvíli visel nad srázem a zachránilo ho jen lano jištěné jeho společníkem.
Ledovec pojmenovaný po švýcarském geologovi Albertu Heimovi leží ve výšce 5 000–5 800 m n. m. v oblasti Western Breach. Kvůli ledovému výběžku nad strmým svahem bývá Heim přirovnáván k ledovému „jazyku“.
„Mé plány s Kilimandžárem dozrávaly už delší dobu,“ napsal Cooke. „Horolezci, geologové i zeměměřiči už dosáhli všech částí celého masivu a hlavního vrcholu Kiba se po běžné obchodní výstupové trase z Marangu, která nepředstavuje technické problémy, dostaly tisíce lidí. Nenašel jsem však žádný záznam o úplném a souvislém přechodu celé hory přes všechny hlavní vrcholy Shira, Kibo a Mawenzi. Právě to jsem plánoval. Druhým cílem byl pokus o prvovýstup na jeden z nevylezených ledovců na jižní stěně Kiba.“
Jak naznačuje název jeho knihy, britský cestovatel strávil na africkém kontinentu čtyřicet let. Pracoval v koloniální správě Tanganiky a při plánování rizikových tras vždy hledal společníky.
Jedním z nich byl Anton Nelson, americký stavitel, který se začal věnovat skalnímu lezení ve 27 letech. Na počátku 50. let odcestoval do Afriky, aby „pomohl zápasícím farmářům kmene Wameru v Tanzánii“, a ve volném čase také lezl na Kilimandžáro. Wameru v té době protestovali proti rozhodnutí vlády Tanganiky převést část jejich půdy evropským osadníkům. Nelson se stal poradcem družstva pěstitelů kávy na hoře Meru a později napsal knihu „The Freemen of Meru“.
Třetí člen expedice, Brit David Goodall, sloužil u výsadkového pluku, než nastoupil jako zemědělský úředník v Keni.
Tým plánoval strávit na hoře dva týdny. V době odchodu měla expedice připravené vybavení, trasa však zůstávala nezmapovaná. Nelson přesvědčil svého známého, pilota turistického letadla, aby nad ledovcem přeletěl a pořídil detailní fotografii Heimu, podle níž se horolezci orientovali.
Prvním cílem byla plošina Shira. Odtud vedl k úpatí ledovce dlouhý traverz přes suť a skalnatý terén.
„Nad námi se zvedal zhruba 1 000 m vysoký strmý led, který se nahoře ztrácel z dohledu. Působil hrozivě. Svištění a hučení padajícího ledu a kamení shora nás rychle zahnalo k ledové stěně pod ochrannou skalní bariérou, kde jsme bivakovali. Měl jsem stažený žaludek, jak to člověk před náročným podnikem mívá,“ popsal Cooke.
Díky fotografii pořízené pilotem horolezci věděli, že hlavními překážkami Heimu jsou dvě skalní linie ve spodní třetině svahu. Právě zde málem expedice skončila tragicky. Cooke, který byl uprostřed lanového družstva, uklouzl a zůstal viset hlavou dolů nad srázem, zavěšený na jisticím laně drženém Goodallem. Goodall s mimořádnou rychlostí a přesností lano zajistil dřív, než celá váha dopadla na Nelsona, posledního v řadě, který se sám sotva držel skalní stěny.
Incident skončil pouze ztrátou cepínu, přesto výrazně zpomalil postup expedice. V husté mlze musel vedoucí lezec zatlouct skobu, zajistit jisticí lano a poté spustit cepín na laně lezci za sebou.
„Stáli jsme na obrovském svahu, který se pod námi, odkud jsme přišli, stáčel a mizel z dohledu,“ vzpomínal Cooke na pocity na konci trasy. „V čistém vzduchu se nám otevřel úchvatný výhled přímo na nesmírné pláně severní Tanganiky. Tyto mohutné osamocené východoafrické sopečné vrcholy stojí hrdě samy a z jejich horních svahů není nic, co by rušilo volný prostor kolem. Měli jsme pocit, že jsme doslova na střeše světa, a když se zdálo, že úspěch je na dosah, zaplavilo nás obrovské nadšení.“
Na vrchol za 12 hodin
„Teď lze Kilimandžáro považovat za skutečnou horu,“ měl údajně říct legendární italský horolezec Reinhold Messner po prvním úspěšném výstupu přes Breach Wall a Diamond Glacier v roce 1978. Tato strmá skalní a ledová stěna na západním svahu Kilimandžára vede přes ledopády a sněhový koridor přímo k vrcholu.
Messner, držitel čestného ocenění Zlatý cepín, patří k nejznámějším horolezcům světa. Proslul mimořádnou vytrvalostí, průkopnickými rychlými sólovými výstupy na nejvyšší vrcholy bez doplňkového kyslíku a jako první člověk zdolal všech 14 světových osmitisícovek.
Při přípravě výstupu na Kilimandžáro jednou z klasických tras s horolezeckým partnerem Konradem Renzlerem plánoval Messner pokus o nechozenou cestu na nejvyšší horu Afriky. Pro sportovce jeho kalibru byla standardní trasa snadná, během cesty ho však zaujala zdánlivě neprůchodná západní stěna.
Přímá a kratší cesta k vrcholu přes Breach Wall začíná v Arrow Glacier Camp a sleduje sopečný zlom přímo vzhůru. Je to nejstrmější a technicky nejnáročnější trasa na Kilimandžáru, obchází mírnější svahy a stoupá vertikální stěnou vzniklou propadem kráteru. Cesta vede ledovými i skalními úseky a vyžaduje mimořádné dovednosti i přípravu.
Až do roku 1978 byla tato trasa považována za neprůchodnou. Reinhold Messner a Konrad Renzler výstup dokončili za pouhých 12 hodin.
Podle Summitpost.org horolezci od úpatí Breach Wall (4 600 m n. m.) nejprve vystoupili ledopádem k ledovci Balletto. Poté překonali 90metrový rampouch Breach Wall ve výšce 5 450 m n. m. Po těchto překážkách traverzovali Diamond Glacier na sever směrem k Uhuru Peak. Zprávy uvádějí, že kromě technické obtížnosti je trasa pro týmy zvlášť nebezpečná kvůli padajícím kamenům.
Průvodce na Kilimandžáru, který se s nimi setkal po sestupu, si vybavil Messnerova slova: „Teď lze Kilimandžáro považovat za skutečnou horu.“ Neexistuje však žádný písemný důkaz, který by potvrzoval, že to skutečně řekl.
Horolezecké recenze v Alpine Journal a na Summitpost navíc uvádějí, že Messner později tento výstup popsal jako „jeden z těch nebezpečných“. V rozhovoru pro německý časopis Der Bergsteiger v říjnu 1978 vzpomínal, že „led byl jako sklo, takže ledovcové šrouby téměř nedržely“. Na slunci se led měnil v tekutou kaši, a proto bylo zásadní zvolit správný čas pro postup trasou. Messner také poznamenal, že kameny uvolňující se z ledu padaly jako projektily.
„Kilimandžáro mi ukázalo, že alpský styl je možný i v Africe. Breach Wall není místo pro nosiče a stany, ale pro lezce, kteří se staví horské stěně přímo,“ napsal ve své knize „The Big Walls“ jako shrnutí tohoto výstupu.
„Nikde nebyl raději než v horách“
Některé kultury mají tradice spojené se smrtí na hoře. V Japonsku existoval například zvyk , což se překládá jako „opuštění staré ženy“. Pro mnoho horolezců je lezení samotným životem – někteří se však z hor už nevrátí. Jedním z takových případů byl Ian McKeever, Ir, který přišel o život na Kilimandžáru nikoli vyčerpáním nebo výškovou nemocí, ale po náhlém zásahu bleskem.
Ian McKeever zemřel na svazích Kilimandžára ve věku 42 let, přestože se vážnému lezení začal věnovat až po třicítce. Jeho kariéra byla rychlá a pozoruhodná.
McKeever, absolvent Fakulty sociálních věd na University College Dublin, pracoval také jako rozhlasový moderátor a PR specialista, než získal mezinárodní uznání jako horolezec. V roce 2004 vytvořil rekord ve Five Peaks Challenge, když za pouhých 16 hodin a 16 minut zdolal nejvyšší hory Spojeného království a Irska. O tři roky později překonal světový rekord v programu Seven Summits: nejvyšší vrcholy všech kontinentů zdolal za pouhých 155 dní.
McKeever inspiroval také mladší generaci. V roce 2008 dovedl na vrchol svého 10letého kmotřence Seana McSharryho, který se tak stal nejmladším Evropanem, jenž vystoupil na Kilimandžáro. Téhož roku pod McKeeverovým vedením dosáhlo vrcholu Kilimandžára 145 školáků. Výkon uznala Guinnessova kniha rekordů a byl spojen se sbírkou na nemocnice a charitativní organizace.
Přátelé vzpomínali na Iana McKeevera jako na nezastavitelného snílka, který velkou část své nevyčerpatelné energie věnoval charitě. V roce 2010 založil organizaci Kilimanjaro Achievers, která školákům se zájmem o hory umožňovala bezplatné výstupy, někdy až deset výstupů ročně.
Na začátku ledna 2013 McKeever znovu vedl jeden z charitativních výstupů na Kilimandžáro a doprovázel skupinu 20 lidí k vrcholu. Byli mezi nimi studenti, učitelka z irské školy i jeho snoubenka, 34letá Anna O’Loughlin. Svatbu plánovali na září téhož roku. Tým dosáhl výšky zhruba 4 000 m n. m., když se počasí náhle prudce zhoršilo.
„Celý den přívalový déšť,“ napsal McKeever. „Nálada zůstává dobrá, i když usušit oblečení se ukazuje jako nemožné. Modlíme se za sušší počasí zítra – ve velký den.“
Skupina plánovala dojít do tábora Lava Tower a poté pokračovat k vrcholu. Bouře však sílila a v době, kdy se blížili k táboru, propukla prudká bouřka. Blesk zasáhl McKeevera a zabil ho. Zbytek týmu, včetně jeho snoubenky zraněné během bouře, byl evakuován do nedaleké nemocnice.
Mezi prvními, kdo vyjádřili soustrast, byl tehdejší irský premiér Enda Kenny, který McKeevera dobře znal.
„Obdivoval jsem ho nejen za jeho vlastní úspěchy a charitativní práci, ale také za práci s mladými lidmi, které vedl k tomu, aby naplnili svůj potenciál,“ napsal premiér. „Ian mi jednou řekl, že nikde není raději než v horách.“
O McKeeverově smrti široce informovala přední britská a irská média, včetně The Irish Times, The Independent a The Telegraph. Jeden horolezec ji popsal jako „nešťastnou náhodu“ a poznamenal, že nikdy neslyšel o tom, že by někdo na této „krásné hoře“ zemřel takovým způsobem: „Při zásahu bleskem jsem ztratil dva přátele, jednoho z nich v Himálaji – na Kilimandžáru jsou ale takové případy velmi vzácné.“
Po McKeeverově smrti převzal organizaci Kilimanjaro Achievers jeho přítel Mike O’Shea a zavázal se pokračovat v bezplatných výstupech pro školáky. O rok později otevřel Ian McKeever Children’s Home své dveře dětem, které přišly o jednoho nebo oba rodiče.
Veškerý obsah na Altezza Travel vzniká na základě odborných poznatků a pečlivého výzkumu podle našich redakčních zásad.
Chcete vědět víc o cestách po Tanzánii?
Ozvěte se našemu týmu. Procestovali jsme všechny hlavní oblasti Tanzánie. Naši cestovní konzultanti působí přímo pod Kilimandžárem a rádi Vám poradí s plánováním cesty.
Kilimandžáro a další hory 
Safari v Tanzánii 
O Altezza Travel 
O Tanzánii