Ráj pro pozorovatele ptáků: Viktoriino jezero a okolní národní parky

Nejoblíbenější turistické trasy vedou severními a jižními národními parky země, které patří k nejlépe prozkoumaným oblastem Tanzánie z hlediska rozmanitosti ptačích druhů. Patří mezi ně známé Serengeti a Ngorongoro, jezero Manyara, proslulé už od Hemingwayových časů, národní park zahrnující Kilimandžáro, jižní parky Mikumi, Selous a Nyerere i rozlehlá divočina Národního parku Ruaha. V Tanzánii však existují také méně probádaná a jen zřídka navštěvovaná místa. To rozhodně neznamená, že by tam cestovatelé zaměření na pozorování ptáků neměli co hledat.

Na severozápadě země leží řada bohatých biotopů, které přitahují tisíce ptáků různých druhů. Voda je zde všudypřítomná: od jezer v oblasti Kagery s mokřady přes místní řeky napájející Viktoriino jezero až po samotnou obrovskou vodní plochu s papyrovými porosty a ostrovy pokrytými hustým lesem. Tanzanská vláda zde před několika lety vyhlásila několik nových národních parků, pro něž zatím neexistují úplné seznamy druhů. Tyto chráněné oblasti potřebují zkušené a nadšené pozorovatele ptáků, kteří se vydají na birdwatchingové cesty po Tanzánii a pomohou zmapovat zdejší mimořádnou avifaunu.

Národní park Burigi-Chato

U Viktoriina jezera, největšího jezera Afriky, leží Národní park Burigi-Chato. Zaujímá rozsáhlé území a rozlohou je šestým největším národním parkem Tanzánie. Táhne se od břehů jezera až k sousední Rwandě. Krajinu tvoří zvlněný terén porostlý lesy, řeky a mimořádně dlouhé jezero Burigi. Právě u něj není snadné přesně určit délku – pohybuje se od 18 do 30 kilometrů. Pro tuto část Afriky je podobná proměnlivost běžná, protože mnoho vodních ploch se střídavě plní vodou a vysychá. Jezero, řeky se záplavovými nivami a trvalé mokřady činí z této oblasti výborné místo pro ptáky.

Bylo zde pozorováno několik jedinců člunozobce afrického (Balaeniceps rex) a předpokládá se, že by na tomto území mohl hnízdit. Tento samotářský pták vyhledává nepřístupné bažinaté oblasti. O jeho početnosti v Tanzánii nejsou k dispozici přesná data, a každé místo, kde byl kdy spatřen, proto vzbuzuje mezi pozorovateli ptáků značný zájem. Národní park Burigi-Chato patří k několika málo vhodným lokalitám, kde by tento vzácný druh mohl hnízdit.

Z oblasti pocházejí také záznamy o pozorování vousáka červenolícího (Lybius rubrifacies). Tento druh má omezený areál rozšíření a vyskytuje se jen v této části Tanzánie a v sousedních zemích. Spatřit jej lze v lesích nebo v travnaté krajině s osamělými stromy. Vousáci červenolící často žijí v párech nebo malých rodinných skupinách. Ví se o nich stále poměrně málo, takže pozorování jejich chování může být velmi cenné. V národním parku byl zaznamenán také skalník angolský (Monticola angolensis) a bělořit Arnotův (Myrmecocichla arnotti), druhy obvykle spojované s mnohem jižnějšími oblastmi.

Rozlehlé plochy parku jsou vhodným prostředím pro chřástala polního (Crex crex) a bekasinu větší (Gallinago media). Přinejmenším tito tažní ptáci využívají území národního parku jako odpočinkové místo během dlouhých přeletů. Bekasina větší je známá mimořádnými migračními schopnostmi a dokáže překonávat obrovské vzdálenosti bez zastávky. Její tah obvykle měří 4 000 až 7 000 kilometrů a pták jej zvládne průměrně za tři dny. Nejde jen o několik tisíc kilometrů bez odpočinku; pozoruhodná je i rychlost letu. Bekasiny větší patří k nejrychlejším tažným ptákům a dosahují rychlosti až 97 km/h. Mohou držet i rekord ve výšce letu, protože jedinec tohoto druhu byl zaznamenán ve výšce 8 700 m n. m. Je těžké si představit, že tak drobný pták dokáže tak mimořádný výkon.

Seznamy druhů pro tuto oblast uvádějí také timálie černouzdečkové (Turdoides sharpei) – hlučné ptáky pohybující se v hejnech v křovinách a vysoké trávě – a frankolíny kroužkové (Scleroptila streptophora), kteří dávají přednost travnatým skalnatým kopcům. Stejně jako ostatní frankolíni při náznaku nebezpečí rychle prchají; tento druh je však zvlášť plachý. Největší šance na pozorování bývá brzy ráno.

Národní park Burigi-Chato ještě donedávna tvořily rezervace Burigi, Biharamulo a Kimisi. V mnoha zdrojích se tato oblast stále popisuje starším způsobem. Překvapivé je, že pro tuto část Tanzánie neexistují úplné seznamy ptačích druhů a území zůstává málo prozkoumané. Zatím bylo zdokumentováno jen několik desítek druhů, přestože tak pestré prostředí by mělo hostit mnohem vyšší počet ptáků. Je pravděpodobné, že zdejší avifauna se blíží 400 druhům. V příštích letech by tato neprobádaná území mohla přilákat více návštěvníků včetně nadšených birdwatcherů. Díky tomu lépe porozumíme ptačímu životu severozápadní Tanzánie.

Mokřady řeky Kagera

Severozápadní Tanzánií podél hranice se Rwandou protéká jedna z nejdelších řek země – Kagera. Považuje se za nejvzdálenější pramenný tok nilského říčního systému. Řeka dala jméno tanzanskému regionu i národnímu parku Akagera v sousední Rwandě. Téměř po celé své délce vytváří Kagera rozsáhlou záplavovou nivu s mokřady a celkové povodí má rozlohu 60 000 km². Nakonec se Kagera vlévá do Viktoriina jezera jako jeho největší přítok. V této krajině leží také několik jezer a množství vodních biotopů přirozeně přitahuje mnoho ptačích druhů.

V roce 2019 byly poblíž řeky Kagera vyhlášeny tři národní parky: Burigi-Chato, Rumanyika-Karagwe a Ibanda-Kyerwa. Na jejich území stále probíhá výzkum fauny a flóry, vznikají safari trasy a plánuje se turistická infrastruktura. Podrobný výzkum regionu, včetně ornitologických studií, je tedy teprve před námi. Západně od Viktoriina jezera se nabízí možnost patřit k prvním pozorovatelům, kteří budou zdejší ptačí život mapovat. Rwandský Národní park Akagera je inspirativním příkladem: existuje už téměř století, leží u nilského systému a je doslova posetý lokalitami vyhledávanými pozorovateli ptáků. Tanzanská část záplavové oblasti Kagery se v příštích letech nepochybně dočká větší pozornosti. Zatím je zdejší avifauna málo prozkoumaná a popisuje se jen obecně jako významná ptačí oblast v mokřadech řeky Kagera.

V této oblasti byl doložen výskyt rákosníka papyrového (Calamonastides gracilirostris). Ve východní Africe je poměrně vzácný a, jak napovídá jeho jméno, vyskytuje se výhradně v papyrových a rákosových porostech. Další rákosník – rákosník větší (Acrocephalus rufescens) – má částečně podobné jméno, je však nápadnější a má výrazně širší areál rozšíření. Rákosník papyrový se některým ptákům podobá, ale odlišují jej jasné znaky včetně zelenější svrchní části těla, širšího zobáku a štíhlých nohou i ocasu. Liší se také zpěv, což může být při určování druhu zásadní. Při rozlišování podobných druhů je proto potřeba skutečná pozornost.

Byl zde pozorován také člunozobec africký (Balaeniceps rex), byť vzácně a v malých počtech. Předpokládá se, že v oblasti jich může žít více. Zaznamenána tu byla i bekasina větší (Gallinago media), rovněž jen zřídka. Zato ťuhýkovec papyrový (Laniarius mufumbiri) se vyskytuje téměř podél celého toku Kagery. Je to krásný pták se žlutou „čepičkou“ na hlavě a s hrudí a břichem popisovanými jako sytě růžovooranžové. V papyrových porostech jej pomáhá najít jeho hlučný projev, včetně pískání a skřípavých zvuků.

Je známo, že mokřady Kagery hostí také rákosníka bělokřídlého (Bradypterus carpalis) z čeledi cvrčilkovitých a zvonohlíka papyrového (Crithagra koliensis) z čeledi pěnkavovitých. Druhý z nich staví hnízda přímo na stoncích papyru a využívá listy této rostliny. Jak je patrné už z názvů, mnoho zdejších ptáků je úzce vázáno na typ vegetace převládající podél řeky Kagera.

Lesní rezervace Minziro

Severněji, poblíž hranice s Ugandou, leží důležitá lesní rezervace na vyvýšeném území. Bylo zde zaznamenáno přes 200 druhů ptáků a několik desítek z nich je typičtějších spíše pro ugandské lesy než pro Tanzánii. Jde o jedno z míst se skutečně osobitými biotopy.

Pozorovat zde lze mravenčíkovce Woodhouseova (Parmoptila woodhousei), který běžně obývá opačný konec kontinentu a patří k biomu západní a střední Afriky. V místních lesích byl spatřen také lejskovec africký (Megabyas flammulatus). Zajímavým druhem pro tuto oblast je i kukačka tmavá dlouhoocasá (Cercococcyx mechowi). Západní pobřeží Viktoriina jezera je jediným místem v Tanzánii, kde ji lze pozorovat.

Jedním z nejlepších nálezů pro pozorovatele ptáků je turako velký (Corythaeola cristata). Jeho vzhled se slovy popisuje jen obtížně; je to pták, kterého stojí za to vidět na vlastní oči. Pozorování turaka velkého bývá navíc snazší než u jiných turaků, protože má omezené letové schopnosti a často přeskakuje z větve na větev. Bohužel je známo, že ve venkovských oblastech Demokratické republiky Kongo místní lidé maso těchto ptáků konzumují.

Dalším šťastným pozorováním v této lesní rezervaci může být strdimil nádherný (Cinnyris superbus). Kromě něj se zde vyskytuje dalších pět druhů strdimilů. Dalším barevným ptákem oblasti je ledňáček bělobřichý (Corythornis leucogaster). I zkušené milovníky ptáků zaujme zoborožec přilbový černobílý (Bycanistes subcylindricus). Tento působivý lesní zoborožec vyhledává především ovocné stromy, zvláště fíkovníky.

V Minziru se vyplatí sledovat nejen větve, ale i zem. Žijí tu zajímavé druhy, které přitahují červi, měkkýši a pijavice. Například chřástalek bělotečný (Sarothrura pulchra) prochází podrostem při hledání potravy a frankolín Lathamův (Peliperdix lathami) je skrytě žijící a poměrně plachý pták.

V lese Minziro lze potkat mnoho dalších krásných a neobvyklých druhů. V tomto stručném přehledu bohužel nemáme prostor zmínit je všechny, proto uveďme alespoň několik z nich: malimba červenohlavého (Malimbus rubricollis), dlouhozobku žlutou (Macrosphenus flavicans), lejskovce rájového rudobřichého (Terpsiphone rufiventer) a dokonce i nejlepšího ptačího imitátora zvuků na světě – žaka šedého (Psittacus erithacus). Tento papoušek je známý schopností napodobovat složité zvuky a spojovat je s předměty i pojmy, například barvami a čísly, což svědčí o vysoké inteligenci.

Při cestě touto severozápadní částí Tanzánie je dobré mít na paměti, že zde lze spatřit mnoho ptáků tradičně spojovaných se střední, a dokonce i západní Afrikou. Právě to z oblasti dělá mimořádné místo pro birdwatching.

Národní park Rubondo Island

Viktoriino jezero je poseté mnoha ostrovy, včetně ostrova Rubondo severně od zálivu Emin Pasha. Spolu s přibližně desítkou dalších menších ostrovů a okolními vodami tvoří Národní park Rubondo Island. Ostrov je proslulý hustým lesním porostem. Nikdy zde nevzniklo trvalé osídlení a žije tu mnoho druhů ptáků a motýlů, jejichž rozmanitost zůstala do značné míry nedotčena civilizací. Uvádí se, že národní park hostí přes 400 druhů ptáků.

Vedle deštného lesa na hlavním, 26 kilometrů dlouhém ostrově jsou pro ptáky důležité také papyrové mokřady obklopené datlovými palmami, louky a dokonce písečné pláže. Přesto až 90 % národního parku pokrývá les. Na ostrově nejsou žádné řeky a půda je vulkanického původu, protože samotný ostrov v podstatě tvoří čtyři sopečné kopce.

Pozorovat zde lze volavky obrovské (Ardea goliath), pojmenované podle toho, že jde o největší zástupce volavek. Dorůstají působivé výšky 152 centimetrů. Hlavní ostrov hostí také velkou kolonii orlů jasnohlasých (Haliaeetus vocifer). Návštěvníci parku říkají, že jejich dravé volání je nad lesem slyšet téměř neustále. Předpokládá se, že Rubondo Island má nejhustší populaci těchto majestátních orlů na světě.

V národním parku žije množství ibisů posvátných (Threskiornis aethiopicus), ptáků se zvláštním náboženským významem ve starověkém Egyptě, kteří však tehdy trpěli masovým vybíjením a jejich populace výrazně klesla. Byli považováni za posvátné a obětováni bohu Thovtovi. Historické záznamy odhadují, že v daném období bylo zabito až 8 milionů ibisů. Dnes se druh zotavil a jeho celosvětová populace se pohybuje mezi 200 000 a 450 000 jedinci; bezprostřední ohrožení mu již nehrozí.

Z dalších vodních ptáků ostrova lze pozorovat kormorány africké (Microcarbo africanus). Tito kormoráni jsou známí výborným potápěním, které jim umožňuje pronikat do značných hloubek při hledání kořisti. Právě proto však přímo konkurují rybářům, kteří na ně často hledí nepříznivě. V oblasti se vyskytují také kormoráni velcí (Phalacrocorax carbo), což zdejší ptačí společenstvo dále rozšiřuje.

V Národním parku Rubondo Island lze spatřit různé létající dravce včetně orlů jasnohlasých a hadilovů západních (Circaetus cinerascens). Z vodních ptáků se tu objevují například volavky dvojtvárné (Egretta dimorpha). Park je domovem snovačů hnědohrdlých severních (Ploceus castanops) a několika dalších druhů snovačů.

Jedním z nejkrásnějších zdejších ptáků je strdimil rudoprsý (Cinnyris erythrocercus), kterého jako první popsal německý zoolog Gustav Hartlaub, známý prací na exotických druzích ptáků. Ornitologii přispěl popisem stovek nových druhů a v roce 1853 spoluzaložil časopis Journal of Ornithology. Některé ptačí druhy dnes nesou jeho jméno jako připomínku jeho přínosu oboru.

Na ostrově se vyskytuje také žako šedý (Psittacus erithacus). Pro Rubondo jde obecně o introdukovaný druh, podobně jako u většiny velkých zvířat, která zde žijí. Zvířata byla na ostrov převážena už od poloviny 60. let 20. století. Jedním z prvních, kdo se o to zasloužil, byl zoolog a skutečný ochránce zvířat Bernhard Grzimek, autor knihy „Serengeti nesmí zemřít“. U žaků šedých k tomu došlo v roce 2000, kdy bylo 34 ptáků tohoto druhu zachráněno před pytláky a vypuštěno do volné krajiny ostrova.

Web ebird.org uvádí pro tuto lokalitu méně než 100 druhů. Zatím zde však bylo odesláno pouze 9 seznamů pozorování, a proto se domníváme, že v tomto krásném ostrovním národním parku s vysokou druhovou rozmanitostí lze objevit ještě mnoho dalších druhů.

Viktoriino jezero: záliv Mwanza

Mezi významné ptačí oblasti Viktoriina jezera patří kromě skupin ostrovů také několik zálivů a přilehlých území. Většina z nich je málo prozkoumaná a neexistují pro ně úplné seznamy ptáků. Patří sem záliv Bunda téměř na hranici se Serengeti, severněji položený záliv Mara a záliv Mwanza se stejnojmenným velkým městem.

V těchto lokalitách žije mnoho druhů ptáků, především vodních. Kvůli nedostatku dat zde nebudeme podrobně popisovat všechny zálivy ani ostrovy Bumbire. Krátce se zastavíme u zálivu Mwanza, abychom upozornili na region jako celek i na jednotlivé lokality Viktoriina jezera.

Významná ptačí oblast zahrnuje část zálivu, pobřežní území zarostlá papyrem i malé ostrovy v jezeře, včetně největšího z nich – ostrova Juma. Nejvýraznější jsou zdejší populace kormoránů velkých (Phalacrocorax carbo) a kormoránů afrických (Microcarbo africanus), čítající stovky až tisíce jedinců. Existují také záznamy o několika tisících volavek bílých (Crinifer zonurus).

Do místní významné ptačí oblasti patří také malý ostrov Saanane, který spolu se dvěma sousedními ostrůvky tvoří nejmenší národní park Tanzánie – Národní park Saanane Island. Má rozlohu jen něco přes 2 km². Jeho výhodou je poloha přímo v hranicích města Mwanza. V parku žije více než 100 druhů ptáků.

Z nejzajímavějších druhů lze zmínit turaka východního (Crinifer zonurus). Nemá sice tak barevné opeření jako někteří turakové, přesto je to osobitý a krásný pták s jasně žlutým zobákem a výrazným chováním. Působivá je také kukačka Klaasova (Chrysococcyx klaas) s bronzově a leskle zeleně zbarveným peřím. Snáší vejce do hnízd jiných druhů, často strdimilů. Klaas, po němž byl druh pojmenován, mimochodem nebyl vědec ani bohatý sponzor expedice, ale prostý pomocník, Khoekhoe, Khoekhoen jsou kočovní původní obyvatelé jihozápadní Afriky. Jejich jazyk je starší než bantuské jazyky. který našel typový exemplář. Ornitolog François Levaillant François Levaillant byl francouzský ornitolog a badatel v Africe, který se v 18. století vydal na dlouhou cestu jižní částí kontinentu. Byl zvídavým vědcem, obdivovatelem krásy a vášnivým lovcem. Během cest po jižní Africe se zamiloval do mladé ženy z národa Khoekhoe a jejich flirt zachytil ve svých zápiscích. Tyto texty ovlivnily rané jihoafrické romány věnované vztahům mezi Evropany a africkými ženami. Francouz ji pojmenoval Narina, což v jazyce Khoekhoe znamená „květina“. Později popsal nový ptačí druh a pojmenoval jej po své milované: Apaloderma narina, známý jako trogon narinský. François Levaillant je považován za průkopníka žánru cestopisu a za inovátora stylu cestování označovaného jako safari, i když samotný termín „safari“ nevytvořil. Slovo pochází ze svahilštiny a začalo se používat až po jeho době. jej považoval za přítele a chtěl jeho jméno zapsat do dějin.

Ze zdejších strdimilů lze zmínit strdimila proměnlivého (Cinnyris venustus) a strdimila šarlatoprsého (Chalcomitra senegalensis). Kromě nektaru se živí různým hmyzem, pavouky, sarančaty a housenkami. Nejlépe je však příroda vybavila právě pro získávání nektaru: nízká hmotnost jim umožňuje snadno poletovat z květu na květ a vznášet se před těmi, které si vyberou, dlouhé zahnuté zobáky s ostrými špičkami dosáhnou k nektaru a v případě potřeby propíchnou okvětní lístky. Dlouhé trubicovité jazyky těchto drobných ptáků jsou uzpůsobeny k pohodlnému nasávání nektaru. Platí to pro všechny strdimily. Na ostrově žije ještě několik dalších druhů.

Dalším zajímavým ptákem, kterého zde můžete potkat, je snovač parazitický, známý také jako kukaččí astrild (Anomalospiza imberbis). Vyskytuje se v mnoha částech Afriky, ale poprvé byl objeven a popsán právě zde, v Tanzánii, na pobřeží naproti Zanzibaru. Snovačem parazitickým se nazývá proto, že podobně jako kukačky klade vejce do hnízd jiných ptáků. Jeho hostiteli bývají často prinie, drobní ptáci z čeledi cistovníkovitých. A brání se tyto oběti? Jejich vlastní vejce se rychle vyvíjejí a mění zbarvení tak, aby rodiče dokázali odlišit svá vejce od vajec hnízdních parazitů. Zajímavé je, že se začala přizpůsobovat i vejce kukaččích astrildů – parazitičtí ptáci dnes kladou vejce podobná změněným barvám vajec hostitele. V posledních desetiletích tak lze sledovat pozoruhodný evoluční závod.

Na ostrovech Národního parku Saanane Island lze najít mnoho dalších zajímavých ptáků, podobně jako podél celého tanzanského břehu Viktoriina jezera. Dobrým příkladem je lokalita, kterou ebird.org řadí mezi 15 nejlepších hotspotů v Tanzánii se 400 zaznamenanými druhy ptáků – jedna z lodge poblíž zálivu Speke. Záliv byl mimochodem pojmenován po Johnu Spekeovi, John Speke byl proslulý anglický objevitel a neúnavný cestovatel po Africe. V polovině 19. století podnikl tři expedice napříč tehdy málo známým kontinentem při hledání pramene Nilu. Díky jeho úsilí se Evropané dozvěděli o třech Velkých afrických jezerech a poznali skutečný zdroj Nilu – Viktoriino jezero spolu s řekou Kagera, která jej napájí. evropském objeviteli, který určil Viktoriino jezero jako zdroj Nilu.

U dalších méně prozkoumaných birdwatchingových lokalit Tanzánie, které jsme v článku popsali, berte nedostatek dat jako výzvu vydat se do těchto pozoruhodných míst plných ptačí rozmanitosti a patřit mezi jejich první průzkumníky.

Pokud Vás zajímají nejzajímavější lokality pro pozorování ptáků v dalších částech země, doporučujeme náš přehledový článek „Tanzánie: 10 nejlepších míst pro birdwatching“.

Chcete vědět víc o cestách po Tanzánii?

Ozvěte se našemu týmu. Procestovali jsme všechny hlavní oblasti Tanzánie. Naši cestovní konzultanti působí přímo pod Kilimandžárem a rádi Vám poradí s plánováním cesty.

Další zajímavé články