Pozorování ptáků v Serengeti, Ngorongoro, u jezera Natron a severních jezer

Tanzánie patří k zemím s mimořádnou rozmanitostí ptactva. Zatímco na světě podle různých zdrojů žije téměř 11 000 druhů ptáků, samotná Tanzánie jich má přibližně 1 100, tedy asi 10 % světové ptačí diverzity. Pro pozorovatele ptáků je to výjimečná země.

Při cestě po Tanzánii se vyplatí začít v nejznámějších národních parcích na severu země, nedaleko města Arusha, turistické brány do tanzanského safari. Právě zde najdete nejlepší infrastrukturu a itineráře, nejpohodlnější hotely i největší množství zaznamenaných pozorování – jednoduše proto, že sem míří mnoho návštěvníků, včetně milovníků ptáků. Stačí se podívat na deset nejlepších míst pro birdwatching v Tanzánii: většina z nich leží v národních parcích a rezervacích severní Tanzánie, kde je na každém místě evidováno 500–600 druhů.

Národní park Serengeti

Serengeti je srdcem chráněných oblastí východní Afriky. Park se rozprostírá na širokých pláních centrální náhorní plošiny mezi největším africkým jezerem, Viktoriiným jezerem, a Velkou příkopovou propadlinou. Od západu k východu pláně protínají velké řeky: Mbalageti, větvící se Grumeti a na samém severu Mara. Právě tudy prochází legendární Velká migrace, kruhový přesun milionů antilop a zeber – působivý a zároveň mimořádně fotogenický přírodní rytmus.

Pečlivý pozorovatel zde může zaznamenat 600–700 druhů ptáků. Tolik druhů na jednom místě nenajdete nikde jinde v Tanzánii ani v sousední Keni. Jediným africkým místem, které může Serengeti v tomto směru konkurovat, je Národní park Queen Elizabeth v Ugandě. Výhodou Serengeti však je, že ji obklopují další oblasti bohaté na biodiverzitu, kde se otevírají ještě širší možnosti pozorování ptáků.

Lze zde pozorovat několik desítek druhů dravců, například orla jasnohlasého (Haliaeetus vocifer). Loví ryby, ibisy, čápy, plameňáky a další vodní ptáky, ale i mláďata varanů a krokodýlů. Setkat se můžete také s orlem bojovným (Polemaetus bellicosus), jehož kořistí jsou zajíci, damani, opice, šakali i mladé nebo menší antilopy – celkem více než 90 druhů savců. Serengeti je navíc domovem pštrosů, turaků, volavek a lelků, papoušků a agapornisů, klubáků, strdimilů a mnoha dalších ptáků. Řada zdejších druhů je bohužel vedena jako ohrožená.

Přibližně čtvrtinu všech druhů tvoří tažní ptáci, kteří sem přilétají z jiných částí světa. Birdwatcheři zde proto potkávají i své známé druhy. Z těch, které dobře známe v Evropě, patří v Serengeti k nejčastějším jespák malý (Calidris minuta) a čáp bílý (Ciconia ciconia), kteří v Africe tráví měsíce považované v Evropě za chladné.

Možná právě dlouhá migrační trasa krásných čápů bílých stála u zrodu lidových vyprávění o čápech, kteří nosí děti odněkud z dálky. V dobách rozšířeného otroctví se dětem afrických otroků říkalo, že bílé děti nosí čápi a černé děti se líhnou z vajec káňat. Lidské předsudky jsou bohužel staré jako lidstvo samo. Podobné legendy však zároveň ukazují, že si lidé všímali mezikontinentální migrace ptáků. Právě čápi pomohli tento jev pochopit. V roce 1822 byl v Německu nalezen čáp, který měl v krku zabodnutý 75centimetrový africký šíp. Němčina má pro takové čápy dokonce zvláštní slovo – pfeilstorch. V Evropě je zdokumentováno asi 25 případů čápů nalezených se šípy v těle.

Mezi další známé a časté tažné druhy v Serengeti patří mandelík hajní (Coracias garrulus) přilétající z Evropy a jihozápadní Asie, vlaštovka obecná (Hirundo rustica) a rorýs obecný (Apus apus), kteří sem míří z Eurasie. Mnohé návštěvníky zaujmou také africké druhy: špaček laločnatý (Creatophora cinerea), perlička kropenatá (Numida meleagris), marabu africký (Leptoptilos crumenifer), plameňák malý (Phoeniconaias minor), zejozob africký (Anastomus lamelligerus) a mnoho dalších ptáků původních v této úrodné krajině.

Přímo v Serengeti nejsou místní endemity, můžete zde však spatřit druhy považované za endemické pro Tanzánii. Patří k nim frankolín šedoprsý (Pternistis rufopictus), zoborožec tanzanský (Tockus ruahae), cistovník běloocasý (Cisticola anderseni)Tento druh spolu s Cisticola bakerorum vědci popsali teprve v roce 2021, přestože exempláře byly v Tanzánii v záplavové oblasti řeky Kilombero nalezeny už v 60. letech 20. století. Muzejní preparáty ležely ve sbírkách, ale nikdo se je nepokusil klasifikovat kvůli specifickému zbarvení opeření. Tito ptáci dávají přednost zaplaveným rákosinám a jejich endemickým areálem jsou kilomberské mokřady v regionu Morogoro ve střední Tanzánii. Přesto existuje záznam ze Serengeti, který potvrzuje nález tohoto druhu v severní Tanzánii. Doporučujeme k této informaci přistupovat opatrně a při návštěvě Serengeti věnovat určování četných druhů cistovníků zvláštní pozornost. Potvrzení rozšíření areálu cistovníka běloocasého by bylo pro ornitologii důležitou zprávou., kruhoočko kilimandžárské (Zosterops eurycricotus), snovač rudocasý (Histurgops ruficaudus), snovač tanzanský (Ploceus reichardi) a agapornis škraboškový (Agapornis personatus). Zástupci některých těchto druhů jsou občas pozorováni i v sousedních zemích poblíž hranic, z ornitologického hlediska však jde o endemity Tanzánie.

Západně od Serengeti leží největší africké jezero, Viktoriino jezero, které také přitahuje ptáky z dalších částí kontinentu. Zvlášť zajímavý je západní břeh jezera včetně lesní rezervace Minziro. Dobré podmínky pro birdwatching nabízejí i lokality na jižním břehu Viktoriina jezera a ostrovy Rubondo, Saanane a další. Některá místa navíc se Serengeti přímo souvisejí i z ornitologického hlediska – například nejméně tři zátoky na východním pobřeží Viktoriina jezera. Stojí za to sem vyrazit kvůli vodním ptákům. Rákosiny a rozsáhlá vodní plocha, které na pláních Serengeti chybějí, jsou pro tyto druhy důležité a na jezerních březích nacházejí vhodné prostředí v hojnosti.

Chráněná oblast Ngorongoro

Na východní straně navazuje na Serengeti zvláštní chráněné území, chráněná oblast Ngorongoro. Osm sopek zde vytvořilo náhorní plošinu s krátery. Na jejím území se zvedají čtyři vrcholy přesahující 3 000 m n. m. a mokřady, které přitahují ptáky i různé druhy zvířat. Nejznámější vodní plochou je kráterové jezero Magadi (Makati) v nadmořské výšce 1 700 m n. m., domov plameňáků. Dno kráteru Ngorongoro je plné života: má se za to, že zde žije nejvyšší hustota savčích predátorů v Africe, a místní populace lvů je obzvlášť početná a působivá.

V Ngorongoro lze pozorovat více než 500 druhů ptáků. Na jezerech a mokřadech chráněné oblasti se usazují vodní ptáci, především plameňáci malí. Jezera přitahují také čírky kapské (Anas capensis) a kachnice africké (Oxyura maccoa), které jsou ve východní Africe stále vzácnější. Platí to pro kráterové jezero, Empakai i jezera Ndutu (Lagaja) a Masek. Spatřit zde lze také několik druhů volavek a pro region poměrně neobvyklé chřástaly africké (Rallus caerulescens) a rybáky bahenní (Chlidonias hybrida).

Ve velkých počtech se zde objevují volavky rusohlavé (Bubulcus ibis). Má se za to, že tito ptáci zbavují dobytek klíšťat a odhánějí mouchy, čímž pomáhají omezovat nemoci ve stádech býložravců. Právě proto si je lidé oblíbili na všech pěti obydlených kontinentech. Zajímavé je, že tanzanští Masajové používají tyto ptáky jako znamení, že nastal čas opustit současné sídliště a přesunout se jinam – jakmile spatří velké shromáždění volavek, berou to jako předzvěst sucha, rozeberou obydlí a ženou dobytek na úrodnější pastviny.

Nízkostébelné pláně Ngorongoro jsou považovány za důležité prostředí pro všech sedm druhů supů žijících ve východní Africe. Patří k nim sup africký (Gyps africanus), sup kapucín (Necrosyrtes monachus), sup ušatý neboli sup núbijský (Torgos tracheliotos), sup bělohlavý (Trigonoceps occipitalis), sup mrchožravý, známý také jako faraonovo kuře (Neophron percnopterus), orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) a sup palmový (Gypohierax angolensis). Bohužel všichni kromě posledních dvou mají status ohrožených druhů a některé populace jsou v kritické situaci. Vedle supů žije v této na zvěř bohaté oblasti i mnoho dalších dravců.

Za nejzajímavější ptačí druhy oblasti někteří považují vránu kapskou (Corvus capensis) a strakapouda hnědohřbetého (Dendropicos obsoletus crateri). Populace obou druhů jsou považovány za jedinečné pro Tanzánii a soustřeďují se právě v kráterové vysočině.

Skupina tanzanských endemitů v Ngorongoro se překrývá s endemity sousedního Serengeti. Patří sem frankolín šedoprsý (Pternistis rufopictus), zoborožec tanzanský (Tockus ruahae), kruhoočko kilimandžárské (Zosterops eurycricotus), agapornis škraboškový (Agapornis personatus) a snovač rudocasý (Histurgops ruficaudus). Všechny tyto druhy lze najít přímo v kráteru Ngorongoro.

Pro Ngorongoro je neobvyklým druhem přilbovník šedokorunkatý (Prionops poliolophus), záznamy o něm se však objevují zřídka a dlouho nebyly aktualizovány. Vědecká obec předpokládá, že přilbovníci, obyvatelé Tanzánie a Keni, se mohli přesunout do sousední oblasti, rezervace Maswa Game Reserve. Ta navazuje na Serengeti a Ngorongoro a je součástí širšího ekosystému, nemá však vlastní aktuální ptačí databázi, proto ji zde vynecháme.

Jezero Natron

Severně od Ngorongoro leží slavné jezero Natron, známé svými vodami, které při pohledu shora působí růžově až červeně. Barvu způsobují miliardy drobných korýšů Artemia salina, dlouhých jen několik milimetrů. Daří se jim ve slané vodě a Natron je slané alkalické jezero. Nedaleko se tyčí Ol Doinyo Lengai, jediná sopka na světě, která produkuje natrokarbonatitovou lávu tvořenou převážně uhličitanem sodným, jenž se v jezeře rozpouští.

Ačkoli jezero Natron dosahuje délky 52 km a v období vysoké vody zasahuje daleko za tanzanskou hranici do sousední Keni, není hluboké. Jeho maximální hloubka je 2–3 m. Mezi milovníky ptáků je toto tanzanské jezero známé nejvyšším počtem plameňáků malých – hnízdí zde největší populace tohoto druhu na světě. Podle některých odhadů se na Natronu rodí více než 80 % všech plameňáků malých žijících na planetě. Růžový odstín opeření plameňáků, jak možná víte, souvisí s potravou bohatou na karotenoidy. Ve velkém množství je obsahují mikroskopické řasy, kterými se živí korýši rodu Artemia; ti se následně stávají hlavní potravou plameňáků.

Možná znáte působivý příběh plameňáků z filmu „The Crimson Wing: Mystery of the Flamingos“, který vydala společnost Disneynature a natáčel se právě u jezera Natron. Má vysoká hodnoceníNa IMDB má hodnocení 7,3 a kritici na Rotten Tomatoes mu dávají 75 %. a dobré recenze. Doporučujeme jej všem, kdo se zajímají o ptáky, ochranu přírody nebo kvalitní dokumenty o divoké přírodě. Plameňák malý (Phoeniconaias minor) je bohužel klasifikován jako téměř ohrožený druh. O to důležitější je vnímat hrozby pro tento ekosystém, jezero Natron navštěvovat citlivě, pozorovat zdejší ptactvo a upozorňovat na jeho význam – zvlášť ve světle zpráv o plánech na výstavbu továrny na sodu u jezera.

Kromě plameňáků žijí na jezeře i vodní ptáci, například jespák malý (Calidris minuta), kulík páskovaný (Charadrius pallidus), který také vyhledává slané a alkalické vody, a ibis hnědý (Plegadis falcinellus). Zajímavé je, že v minulých letech se zde objevovaly desítky tisíc čápů simbilů (Ciconia abdimii) , původních afrických ptáků. Obvykleji migrují až na úplný jih Tanzánie a ještě dále na jih, kde tráví většinu roku, a do oblastí severně od rovníku se vracejí hnízdit.

U jezera Natron se objevuje také další drobný a krásný pták, strnad somálský (Emberiza poliopleura), ačkoli jeho typický areál leží dále na východ. Podobné odchylky od běžných ornitologických údajů jsou pro vlastní pozorování obzvlášť zajímavé. Jedním z nejběžnějších ptáků je zde rybák bělokřídlý (Chlidonias leucopterus), který přilétá z Evropy a Asie, aby v Africe přezimoval. Celkem lze u jezera Natron a v jeho okolí, především v pánvi Engaruka, pozorovat více než 200 druhů, ačkoli přesné sčítání pro tuto lokalitu dosud neproběhlo.

Jezero Eyasi

Jižně od Ngorongoro leží další mělké slané jezero, jezero Eyasi. V suchých obdobích může zcela vyschnout, takže jej místní lidé přecházejí pěšky. Ani v obdobích s nejvydatnějšími srážkami nebývá hlubší než 1 m, ačkoli v některých letech má Eyasi vody dost na to, aby přilákalo hrochy ze sousedního Serengeti. Jezero může být dlouhé až 80 km. Obvykle v něm však stále zůstává dost vody pro vodní ptáky.

Plameňáci využívají vody jezera během migrace. Žijí zde i další vodní ptáci. Patří k nim nesyt africký (Mycteria ibis), který vzhledem připomíná ibise, byl k nim zpočátku mylně řazen a podle toho i pojmenován, přestože patří mezi čápy. Setkat se zde můžete také s bekasinou otavní (Gallinago gallinago), jespákem Temminckovým (Calidris temminckii) a kolpíkem africkým (Platalea alba), jehož jméno odkazuje na lžícovitý tvar zobáku. Pták jej ponoří do vody a kývavým pohybem ze strany na stranu zachycuje malé ryby, měkkýše, korýše a larvy.

Z tanzanských endemitů byli na východním břehu jezera Eyasi pozorováni agapornisové Fischerovi (Agapornis fischeri). Jsou to velmi krásní ptáci s výrazně zbarveným opeřením. Právě pro nápadný vzhled bývají chováni v zajetí jako domácí mazlíčci. Není to však dobrý nápad – tito volní ptáci potřebují mnoho prostoru pro rychlý let. V klecích a stísněných prostorách divocí ptáci strádají a začínají onemocnět.

Přísně vzato se tito tanzanští endemité mohou v suchých letech dočasně přesouvat do sousední Rwandy a Burundi. Přesto tito pestří papoušci, pojmenovaní po německém badateli Afriky – Gustavu FischeroviGustav Adolf Fischer byl badatel Afriky, cestovatel a vojenský lékař z Německého císařství. Od roku 1878 cestoval po východní Africe v expedicích bratrů Denhardtových na území dnešní Keni. Později žil na Zanzibaru, v dnešní Tanzánii, kde pracoval jako lékař. V roce 1882 podnikl samostatnou cestu od ústí pevninské řeky Pangani k jezeru Naivasha, a prošel tak rozsáhlým územím Masajů. Během této expedice pozoroval krásné papoušky, které pojmenoval na svou počest jako agapornisy Fischerovy. Známý je také neúspěšným pokusem najít jiné badatele Afriky, mezi nimi Němce Emina Pašu a rusko-německého cestovatele Wilhelma Junkera; na Zanzibar se však vrátil bez úspěchu. Brzy poté onemocněl tropickou horečkou, která ho připravila o život. Po něm je pojmenován také další ptačí druh, bulbulec Fischerův (Phyllastrephus fischeri)., zůstávají na seznamu endemických druhů Tanzánie.

Dalším endemickým ptákem pozorovaným na březích Eyasi je špaček popelavý (Lamprotornis unicolor). Jeho klasifikace je nejasná, protože britský ornitolog George Ernest Shelley, který popsal mnoho afrických druhů, původně přiřadil exempláři zaslanému z východní Afriky jméno Cosmopsarus unicolor. Později byl druh převeden do rodu Lamprotornis, protože stejně jako ostatní zástupci rodu má díky zvláštnímu uspořádání melaninu v peří lesklou horní část těla.

Současné jméno tohoto ptáka používá slovo „lamprotornis“, odvozené z řeckého „lamprotēs“, tedy „zářící, jasný, lesklý“. Skutečně vystihuje třpytivé peří tohoto špačka na slunci a plně ospravedlňuje jeho latinské jméno.

U jezera byl pozorován také apalis karamoja (Apalis karamojae), typický obyvatel východní Afriky. Celkový počet druhů zjištěných u Eyasi však není přesně známý. O to zajímavější je tuto oblast poznávat, zejména v obdobích vysoké vody.

Yaida Chini

Jižně od jezera Eyasi leží údolí Yaeda (Yaida Valley). Jde o oblast takzvaných sezonních mokřadů, kde jsou pastviny v letech vydatných dešťů zaplavovány a údolí se mění v bažiny. V porostech žijí vodní ptáci a další druhy lze najít na vysočině Mbulu a v jejím okolí, kde rostou akácie a baobaby.

V této oblasti žije izolovaná skupina Hadzů, kteří si do značné míry uchovávají tradiční způsob života lovců a sběračů. Loví velká zvířata regionu a z ptáků aktivně sbírají vejce. Je známo, že zabíjejí i samotné ptáky, včetně mláďat, a jejich maso považují za pochoutku. Hadzové patří k nejutlačovanějším národům Tanzánie a přišli o rozsáhlá území. Na jedné straně kvůli tlaku aktivnějších sousedních kmenů, na druhé straně kvůli omezením, která na lovce a sběrače uvalil stát se zájmem vytvářet rezervace a lovecká území.

Hadzové a někteří ptáci mají velmi zajímavý vzájemně prospěšný vztah. Řeč je o ptácích, jako je medozvěstka křiklavá (Indicator indicator). Patří k nemnoha ptákům, kteří dokážou trávit včelí vosk. Své jméno získala díky schopnosti doslova ukazovat lidem úly divokých včel. Tuto schopnost využívá řada národů včetně Hadzů, pro jejichž jídelníček má med značnou kalorickou hodnotu. Lidé se naučili napodobovat zvuky těchto ptáků a přivolávat je ke stromům. Medozvěstky přiletí a ukážou, kde se úl nachází. Sběrači včely vykuřují, úl otevřou, vezmou med a pro medozvěstky nechají kousky vosku.

Tímto způsobem jsou si lidé a ptáci navzájem užiteční. Zajímavé jsou i další interakce. V mytologii některých národů existuje víra, že pták, který ukázal úl, musí dostat část vosku; jinak člověka příště z pomsty zavede k nebezpečnému predátorovi. Hadzové však často med vezmou a vosk záměrně odnesou nebo zahrabou na místě, aby ptáci nedostali nic. Medozvěstky pak zůstávají hladové, a jsou proto znovu připravené rychle ukázat další místo se včelami. V Keni byly zaznamenány případy, kdy ptáci po podobné „zradě“ přestali lidem úly ukazovat.

V mokřadních travinách údolí lze najít i jiné „průvodce“: volavky rusohlavé (Bubulcus ibis), které masajské pastevce varují před blížícím se suchem. Jakmile Masajové uvidí mnoho volavek, považují to za jisté znamení sucha a přesouvají se na nové místo. Spatřit zde lze také ibise hnědého (Plegadis falcinellus) a potápku černokrkou (Podiceps nigricollis). Zajímavé je, že ačkoli se potápka černokrká létání spíše vyhýbá, během migrace urazí vzduchem až 6 000 km. Yaida Chini je domovem mnoha dalších druhů ptáků: kachny laločnaté (Sarkidiornis melanotos), husičky rezavé (Dendrocygna bicolor), břehoušů černoocasých (Limosa limosa) a jespáků bojovných (Calidris pugnax). Samci jespáků získávají v době rozmnožování výrazný svatební šat s jasným zbarvením, péřovými chocholy na hlavě a nápadným límcem na krku. Anglické jméno „ruff“ ve skutečnosti označuje okázalý límec módní od poloviny 16. do poloviny 17. století.

Step Wembere

Ve střední Tanzánii se rozkládají rozsáhlá území považovaná za významná ptačí a biodiverzitní území (IBA). Patří k nim záplavová oblast řeky Wembere, která odvádí vody na sever a ústí do jezera Eyasi. Vytváří mokřady zajímavé pro ptáky, tato území jsou však zároveň intenzivně využívána jako pastviny. Step Wembere je třeba dále zkoumat a zdejší seznam ptačích druhů ještě upřesnit. Dosud zde bylo zaznamenáno méně než 200 druhů. Velká část dat nebyla aktualizována od 60. let 20. století.

Z novějších údajů víme, že v záplavové oblasti řeky Wembere žijí stepokur černolící (Pterocles decoratus), frankolín žlutohrdlý (Pternistis leucoscepus) a nápadně vyhlížející zoborožec Deckenův (Tockus deckeni). 

Mezi dalšími barevnými ptáky zde žije také krásný vousák usambirský (Trachyphonus usambiro). V některých zdrojích jej najdete pod vědeckým jménem Trachyphonus darnaudii, protože byl dříve považován za jeho poddruh. Agapornis Fischerův (Agapornis fischeri) vyniká atraktivním vzhledem a snadno se pozoruje. Špaček Hildebrandtův (Lamprotornis hildebrandti), pojmenovaný po německém botanikovi a badateli africké přírody Johannu Mariu Hildebrandtovi, zaujme pestrým opeřením. Tento pták je endemitem východní Afriky a žije pouze ve dvou zemích, Tanzánii a sousední Keni. Čím déle se díváte na jeho vícebarevné peří s kovovým leskem, tím víc působí jako jakýsi mytický „duhový pták“.

Strdimil východní (Anthreptes orientalis) je dalším krásným obyvatelem východoafrických savan. Zajímavé je pozorovat snovače buvolího (Dinemellia dinemelli), který dostal své anglické jméno podle toho, že následuje buvoly a loví hmyz přitahovaný velkými zvířaty. Je to dobrá nápověda, kde tyto ptáky hledat. Každého birdwatchera potěší setkání s astrildem modrohlavým (Uraeginthus cyanocephalus), velmi krásným ptákem s jemně modrým zbarvením.

Dobrá fotografie vdovky ocelové (Vidua hypocherina) a vdovky Fischerovy (Vidua fischeri) může být cennou odměnou. Jejich dlouhé, 30cm ocasy jsou pozoruhodné. Tito ptáci rádi tráví čas na trnitých keřích.

Z dravců je v této oblasti známý jestřábec východní (Melierax poliopterus) , který vydává melodické hlasy, zejména v období hnízdění. V záplavové oblasti řeky Wembere by měli být i vodní ptáci, o současném stavu jejich populací však není mnoho známo.

Nedaleko stepi Wembere leží několik menších jezer: Kitangiri, Singida, Kindai a Balangida Lehu. Nacházejí se jižně od velkého jezera Eyasi. Všechna jsou pro ptáky velmi důležitá a na jejich březích hnízdí hejna mnoha různých druhů. Některé druhy se překrývají s faunou jezera Eyasi i se stepními obyvateli. Pozoruje se zde mnoho vodních ptáků a na každém z jezer byla zaznamenána přítomnost obou druhů plameňáků. Přesná data o populacích na jezerech chybějí, protože ornitologové tato místa nenavštěvují často. Nebudeme je proto popisovat podrobně, ale zvídavý pozorovatel ptáků by si neměl nechat ujít příležitost sledovat život na těchto vodních plochách.

K severním lokalitám pro pozorování ptáků lze kromě Serengeti, Ngorongoro a výše uvedených jezer zařadit také Národní park Tarangire a jezero Manyara, horské lesní národní parky Arusha a Kilimandžáro i Národní park Mkomazi. Více o dalších regionech Tanzánie a zajímavých místech pro birdwatchery najdete v našem článku „Tanzánie: 10 nejlepších míst pro pozorování ptáků“.

Chcete vědět víc o cestách po Tanzánii?

Ozvěte se našemu týmu. Procestovali jsme všechny hlavní oblasti Tanzánie. Naši cestovní konzultanti působí přímo pod Kilimandžárem a rádi Vám poradí s plánováním cesty.

Další zajímavé články