Pozorování ptactva v Arushe, na Kilimandžáru, v Longidu a severním Pare

Nejzajímavější ptačí oblasti Tanzánie jsme začali představovat oblíbenými parky severu: Serengeti a Ngorongoro, Tarangire a jezero Manyara. Tato jména znají cestovatelé po celém světě. Spolu se Selous a Ruahou patří tyto národní parky k nejstarším chráněným oblastem východní Afriky a přitahují mnoho nadšenců, kteří míří do Tanzánie za pozorováním ptactva.

V severní části země pokračujeme oblastmi kolem dvou výrazných vulkánů: Meru a Kilimandžára. Kolem obou vznikly národní parky s nejvyššími horami Tanzánie ve svém středu. V regionech Arusha, Kilimandžáro a Manyara navíc leží několik samostatných lokalit, jejichž avifauna souvisí s horou Meru a Kilimandžárem. Tento článek představuje nejzajímavější druhy ptáků, které lze pozorovat při birdwatchingové cestě v národních parcích Arusha a Kilimandžáro, v Longidu a v severním Pare. 

Národní park Arusha

Národní park Arusha leží severovýchodně od jezera Manyara a zahrnuje vulkán Meru i území východně od něj. Většinu parku pokrývají horské lesy, doplněné jezery, tůněmi a mokřady. Důležitá ptačí oblast zahrnuje také lesy v sousedství parku. Hlavní vodní plochy tvoří skupina alkalických jezer Momella, která přitahují vodní ptáky, především plameňáky růžové (Phoenicopterus roseus) a plameňáky malé (Phoeniconaias minor).

Národní park Arusha je domovem endemického kruhoočka kilimandžárského (Zosterops eurycricotus). K dalším pozoruhodným druhům v parku patří téměř endemické druhy, například špaček Abbottův (Poeoptera femoralis), špaček Kenrickův (Poeoptera kenricki), bulbul horský (Arizelocichla nigriceps), skřivan sentinelový (Corypha athi), strdimil východní (Cinnyris mediocris) a snovač červenohlavý (Euplectes laticauda).

V národním parku žije celkem asi 600 druhů ptáků. Má se za to, že jde o jedinou chráněnou oblast v Tanzánii, kterou si k zimování a hnízdění vybírá kachnice africká (Oxyura maccoa). Zkušení pozorovatelé ptactva toto místo vyhledávají, protože lesní druhy se v Arushe pozorují snáze než kdekoli jinde na severu Tanzánie. Zvláštní radost působí setkání s trogonem narina (Apaloderma narina). Jeho blízký příbuzný, trogon pruhocasý (Apaloderma vittatum), je neméně působivý.

Papoušci červenočelí (Poicephalus gulielmi) se trogonům vzhledem rozhodně vyrovnají. Celkem existují tři poddruhy a v této části Afriky lze zahlédnout Poicephalus gulielmi massaicus, považovaný za endemita severní Tanzánie a jižní Keni. Dalším výrazným a zajímavým ptákem regionu je pěnkavák žlutobřichý (Linurgus olivaceus) – samce prozrazuje žluté tělo a sytě žlutooranžový zobák. Všechny tyto druhy patří mezi ptáky horských lesů.

Horské potoky přitahují mnoho kachen – zhruba tucet druhů, mezi nimi například kachnu černou (Anas sparsa). Je velmi plachá, a tak její pozorování i dobrá fotografie představují pro každého birdera skutečnou výzvu. Žijí zde i další ptáci, které není snadné zachytit fotoaparátem, například rorýsi; v parku jich bylo zaznamenáno nejméně deset druhů. Jedním z nich je rorýs nyanzský (Apus niansae), objevující se v období dešťů. Živí se hlavně drobným létajícím hmyzem, který chytá za letu do zobáku. V Národním parku Arusha se jeho hejna nejraději usazují na vysokých skalách.

Vedle rorýsů obývají místní říční břehy vlhy běločelé (Merops bullockoides), nápadné nejen zbarvením, ale i velmi zajímavou a složitou sociální strukturou. Hnízda si vyhrabávají v měkké půdě, obvykle na březích řek. Žijí ve velkých koloniích o stovkách jedinců rozdělených do rodinných skupin, kde mladí ptáci pomáhají hnízdícím párům. Předpokládá se, že až polovina mladých ptáků, kteří se sami nerozmnožují, pomáhá s výchovou mláďat. Výše, v sopečném kráteru Ngurdoto, lze v mokřadních vodách pozorovat působivé čápy sedlaté (Ephippiorhynchus senegalensis) – velmi elegantní ptáky a největší zástupce čápů. Na dně kráteru se cítí bezpečně a v klidu zde hnízdí.

Mimochodem, na vulkán Meru lze vystoupit během samostatné pěší expedice s doprovodem rangera národního parku a s ubytováním v lodge podél trasy. Podobně je možné zdolat i sousední Kilimandžáro, kde si vybíráte z několika tras procházejících deštným lesem a afroalpínským pásmem – oblastmi, v nichž žije řada pozoruhodných ptačích druhů.

Národní park Kilimandžáro

Jako nejvyšší bod Afriky přitahuje Kilimandžáro mnoho lidí, kteří chtějí vystoupit na jeho hlavní vrchol. Každý den vyrážejí skupiny k Uhuru Peak ve výšce 5 895 m n. m. Během vícedenní expedice mohou účastníci výstupu pozorovat rozmanité druhy ptáků. Ačkoli se má za to, že nad hranicí 5 000 m nejsou stálá stanoviště divoké zvěře, ptáci se objevují ve všech výškových pásmech této slavné africké hory.

Krkavci bělokrcí (Corvus albicollis) na Kilimandžáru hnízdí až ve výškách kolem 5 800 m. Často je lze vidět, jak krouží nad horou a stoupají vysoko nad mraky. Ve vyšších polohách vyhlížejí kořist nebo potravu, kterou po sobě lidé zanechali v kempech.

Krkavec bělokrký je všežravec. Do jeho potravy patří hmyz, ještěrky, drobní ptáci i jejich vejce. Na skalách lze často vidět části rozbitých želvích krunýřů. Krkavec dokáže želvu uchopit, vynést ji vysoko do vzduchu a pustit ji dolů; po pádu se krunýř roztříští a pták se dostane k masu. Tito krkavci jsou známí také tím, že hlídkují podél silnic a čekají, až přes vozovku přeběhne nešťastné zvíře a srazí ho auto. Krkavec bělokrký je mrchožrout a u nehody bývá velmi rychle.

Kromě krkavců je Kilimandžáro často spojováno také s druhy, jako je kruhoočko kilimandžárské (Zosterops eurycricotus), jehož jméno odkazuje k domovu na nejvyšší hoře Tanzánie, a drozd habešský (Turdus abyssinicus), obývající horské lesy na svazích hory. Oba druhy se na Kilimandžáru vyskytují a patří k výrazným zástupcům zdejší avifauny. 

Orel korunkatý (Stephanoaetus coronatus) a orlosup bradatý (Gypaetus barbatus) patří k nejzajímavějším dravcům regionu. Oba druhy jsou klasifikovány jako téměř ohrožené.

Orli loví opice, damany, veverky a velké ptáky, jejich potrava se však těmito zvířaty neomezuje. Největší zaznamenanou kořistí orla korunkatého byla poměrně velká antilopa křovinná o hmotnosti asi 30 kg. K usmrcení kořisti využívá orel silné pařáty a zobák.

Orlosupi bradatí jsou naproti tomu převážně mrchožrouti. Většinu jejich potravy tvoří kosti, které shazují z velké výšky, aby se roztříštily na menší kusy. Při získávání potravy jsou vytrvalí a dokážou vzlétnout 30krát i 40krát, než kost rozbijí na dostatečně malé části. Jejich žaludeční šťávy mají vysokou kyselost a dokážou kosti strávit. Někdy polykají úlomky dlouhé až 18 cm; pomáhá jim neobvykle široký rozvor zobáku. Kosti po hostině jiných predátorů často zůstávají nedotčené, takže orlosupi mohou jednoduše hlídkovat v krajině a vyhledávat zbytky po ostatních zvířatech.

Orlosupi bradatí byli pozorováni v mimořádných výškách – například v Himálaji až kolem 7 800 m. Při výstupu na Kilimandžáro proto nezapomeňte občas zvednout oči k nebi.

Z nejzajímavějších druhů obývajících Kilimandžáro stojí za zmínku nejmenší ze všech špačků, zároveň druh klasifikovaný jako ohrožený – špaček Abbottův (Arizelopsar femoralis/Poeoptera femoralis) – a také bělořit šedý (Pinarochroa sordida) a strdimil červenochocholatý (Nectarinia johnstoni). Špačka lze spatřit v lesích na jižních a západních svazích Kilimandžára, zatímco poslední dva druhy obývají alpínské pásmo ve výškách nad 3 000 m. Právě tam rostou pozoruhodné rostliny, například Erica excelsa, Lobelia deckenii a Dendrosenecio kilimanjari – endemity Kilimandžára.

Strdimilů žije na Kilimandžáru hned 13 druhů. V některých ohledech připomínají proslulé kolibříky západní polokoule. Podobají se jim vzhledem, způsobem života i mnoha projevy chování, jen jsou o něco větší. Také strdimilové se živí nektarem, k čemuž jim slouží dlouhý, dolů zahnutý zobák. Rychle třepotají křídly, dokážou dlouho viset před květy a krmit se za letu. V afrických ekosystémech hrají tito pestří ptáci s kovovým leskem peří důležitou roli opylovačů. Celkem existuje 146 druhů strdimilů. Tanzánie je domovem 51 druhů, z nichž pět je pro zemi endemických. Strdimila východního (Cinnyris mediocris) však nelze považovat za plného endemita Kilimandžára, přestože v některých jazycích, například ve francouzštině, španělštině a ruštině, jeho jméno obsahuje slovo „Kilimandžáro“. Žije totiž také v sousední Keni.

Celkově lze na Kilimandžáru a v jeho okolí pozorovat přibližně 130 až 300 druhů ptáků – údaje se podle zdrojů liší. Pozorovatelé ptactva se navíc často omezují na území stejnojmenného národního parku, případně jen na oficiální trasy výstupu na Kilimandžáro. Ptáci se však pohybují mnohem volněji a okolní lokality s územím parku přirozeně souvisejí. Ornitologové proto dávají přednost širším oblastem.

Longido

Východně od Kilimandžára a severně od Meru se rozprostírá rozsáhlá suchá oblast, převážně rovinatá, z níž vystupují osamělé kopce. Patří k několika málo významným ptačím oblastem v Tanzánii, které jsou obývány lidmi. Většinu území tvoří pastviny pro masajský dobytek nebo zemědělská půda. Vyskytuje se zde asi 400 až 500 druhů ptáků.

Tato zóna je důležitým migračním koridorem. Dříve tudy procházela velká zvířata mířící přes Longido z keňského Amboseli do tanzanských národních parků Kilimandžáro a Arusha, dnes jsou však pozorována stále méně často. Mezi horou Meru a Kilimandžárem tudy přesto aktivně táhne mnoho ptačích druhů, zejména čápi a dravci.

Ve větším počtu zde lze pozorovat například motáka stepního (Circus macrourus), poštolku jižní (Falco naumanni), orla nejmenšího (Hieraaetus pennatus), orla stepního (Aquila nipalensis), orla křiklavého (Clanga pomarina) a káni lesní (Buteo buteo). Většina z nich patří k palearktickým migrantům, kteří trvale žijí v Evropě a Asii severně od Himálaje, někdy i v severní Africe, ale na zimu táhnou do oblastí jižně od Sahary.

Akáciové lesy jihozápadního Longida hostí pestrou škálu ptáků, z nichž mnozí jsou v Tanzánii považováni za neobvyklé. Patří mezi ně například myšák bělohlavý (Colius leucocephalus), medozvěstka hnědohřbetá (Prodotiscus regulus), moudivláček šedý (Anthoscopus musculus), sylvietta severní (Sylvietta brachyura) a linduška bušová (Anthus caffer). Nejlépe rozpoznatelný je samozřejmě myšák, kterého snadno prozradí bílá chocholka na hlavě. Rád se usazuje v trnitých křovinách. Jeho oblíbenou pochoutkou jsou zřejmě kvetoucí akácie; jejich květům a poupatům dává přednost před ostatní potravou.

Byl zde pozorován také slavík bělohrdlý (Irania gutturalis), drop kori (Ardeotis kori) a hadilov písař (Sagittarius serpentarius). Přes svou známost a zdánlivou popularitu je hadilov ohroženým druhem. Tento status získal v roce 2020 kvůli rychlému úbytku areálu. Při pohledu na mapu jeho rozšíření je vidět rozsáhlé území téměř přes celý kontinent jižně od Sahary, s výjimkou delty Konga a západního pobřeží Afriky. Ve skutečnosti je však hustota těchto ptáků v celém areálu velmi nízká.

Hlavní příčinou je postupující urbanizace a intenzivní obdělávání půdy. Hadilovi vyhledávají rozsáhlá otevřená stanoviště, ale i v národních parcích přibývá vysoké vegetace, což přispívá ke zmenšování areálu druhu. Jejich prostředí poškozuje také nadměrná pastva, vypalování pastvin a rozšiřující se komerční zástavba. Současná početnost hadilovů se odhaduje jen na 6 700 až 67 000 jedinců a populace dále klesá.
Skřivan Beesleyův (Chersomanes beesleyi), dříve řazený jako poddruh skřivana ostruhatého, je kriticky ohrožený; v oblasti Longida zbývá podle odhadů jen kolem 150 jedinců. Longido patří k několika málo místům, kde lze tyto ptáky stále pozorovat. K dalším druhům regionu patří poštolka savanová (Falco rupicoloides), skřivánek somálský (Alaudala somalica) a skřivan krátkoocasý (Spizocorys fremantlii).

Severní pohoří Pare

35 kilometrů jihovýchodně od Kilimandžára leží pohoří Pare, konkrétně jeho severní část. Je součástí takzvaných hor Východního oblouku, starého horského systému, který po miliony let pokrývaly lesy podobné lesům západní Afriky. Za posledních 100 let lidé v horách Východního oblouku vykáceli více než 70 procent lesů, což výrazně poškodilo místní biodiverzitu. Pohoří Pare nebylo výjimkou.

Avifauna severního Pare je považována za chudší. Zůstalo zde příliš málo stromů a zároveň příliš mnoho farem; lesní porosty jsou malé a navzájem izolované. Vedle vlivu člověka mohla faunu poškodit také erupční činnost sousedního vulkánu Kilimandžáro. Proto se této lokalitě věnujeme jen stručně. Pozorováno zde bylo o něco více než 50 druhů ptáků.

Mezi zajímavé ptačí druhy severního Pare patří krahujec ovambský (Accipiter ovampensis), výreček malý (Otus scops) a medozvěstka bledá (Indicator meliphilus). Všechny tyto druhy jsou poměrně vzácné a jejich nález v horských lesích je pro pozorovatele cenný.

Zvídavý birder bude chtít, pokud to bude možné, pokračovat dále na jih do jižního pohoří Pare a také do pohoří Usambara. Východní Usambara patří k místům na planetě, kde příroda vytvořila mnoho jedinečných rostlin a živočichů, kteří se nevyskytují nikde jinde. Přírodní rezervace Amani je dobrým příkladem chráněného území, které stojí za návštěvu.

Chcete vědět víc o cestách po Tanzánii?

Ozvěte se našemu týmu. Procestovali jsme všechny hlavní oblasti Tanzánie. Naši cestovní konzultanti působí přímo pod Kilimandžárem a rádi Vám poradí s plánováním cesty.

Další zajímavé články