52 důvodů 
PDF zdarma 
Napište nám na WhatsApp 
Rezervovat hovor zdarma 
Výstupy 
Nevidomí cestovatelé, lidé na vozíku i horolezci bez dolních končetin dosáhli vrcholu Kilimandžára; někteří zvládli výstup jen pomocí paží. Jejich výkony ukazují, že nejvyšší hora Afriky je dosažitelná pro každého, kdo je připraven překonat vlastní hranice.
V tomto článku sdílíme skutečné příběhy lidí, kteří se na vrchol dostali navzdory fyzickým omezením, a mluvíme s Dmitrym, vedoucím oddělení výstupů v Altezza Travel, o tom, jak se takové expedice promyšleně plánují a vedou.
5 inspirativních příběhů horolezců se zdravotním postižením na Kilimandžáru
Nevidomí horolezci: od prvních pokusů ke světovým rekordům
Únor 1969: Sedm nevidomých cestovatelů v doprovodu čtyř průvodců a nosičů uskutečnilo historický výstup na Kilimandžáro. Byla to první expedice svého druhu a příprava zabrala týmu jen několik týdnů.
Drsné počasí jim zabránilo dosáhnout nejvyššího bodu, Uhuru Peak (5 895 m n. m.). Dostali se však na vrcholové plató a k jednomu z mezilehlých bodů: zdroje se liší a uvádějí buď Stella Point (5 756 m n. m.), nebo Gilman’s Point (5 685 m n. m.). Dosáhnout takových výšek bez moderního vybavení, v extrémním chladu a bez možnosti vidět okolní terén byl mimořádný výkon.
O čtyřicet let později, v roce 2009, úspěšně zdolal Kilimandžáro další tým osmi nevidomých horolezců s podporou 17 asistentů a stanovil dva světové rekordy. První patřil největší skupině zrakově postižených horolezců, která dosáhla nejvyššího vrcholu Kilimandžára; druhý získal třináctiletý Max Ashton, nejmladší nevidomý horolezec na střeše Afriky.
Bernard Goosen – první muž na vozíku na Kilimandžáru
Jihoafričan Bernard Goosen se narodil s dětskou mozkovou obrnou. Přesto v roce 2003 úspěšně dosáhl Uhuru Peak a jeho výstup se stal jedním z nejlépe zdokumentovaných příkladů zdolání horského vrcholu na vozíku na Kilimandžáru. Ještě působivější je, že výstup v roce 2007 zopakoval a zkrátil svůj předchozí čas z devíti dnů na šest.
Jihoafrická platforma Mail & Guardian Thought Leader tehdy o jeho výstupu nejen psala, ale nabízela i možnost sledovat jej online.
Goosen používal speciálně navržený vozík se zesíleným rámem, který mu umožnil zvládnout většinu trasy samostatně.
Závěrečný úsek k vrcholu patří k nejnáročnějším částem výstupu, je těžký i pro zkušené horolezce a terén zde není pro vozíky vhodný. V této pasáži mu pomáhali průvodce a nosič.
Erica Davis – první paraplegička na Kilimandžáru
V roce 2005, ve 23 letech, byla Erice Davis diagnostikována choroba páteře, po níž ochrnula od pasu dolů. Nezastavilo ji to. Začala se aktivně věnovat sportu, účastnila se cyklistických závodů i maratonů. V roce 2009 ji nadace Challenged Athletes Foundation (CAF) pozvala, aby se připojila k expedici na Kilimandžáro.
„Měla jsem obavy hlavně z výškové nemoci a z toho, že mi bude příliš chladno. Ale nikdy jsem nepřemýšlela, že bych to nezvládla. Mělo to být zábavné a těžké,“ řekla později Erica.
Příprava Ericy na výstup na Kilimandžáro trvala tři a půl měsíce. Pro samotný výstup jí Colours Wheelchairs vyrobili speciální vozík se zesílenými koly a rámem. Spolu s Ericou šla její přítelkyně a sportovkyně Tara Butcher, která má amputaci pod kolenem, a také tři průvodci a 33 nosičů. Každý den strávil tým na stezce až 12 hodin.
Většinu trasy zvládla Erica sama; doprovodný tým zasahoval jen ve strmějších úsecích. Expedice dosáhla Uhuru Peak 31. ledna 2010. Později se její cesta stala námětem dokumentárního filmu Through the Roof.
„Když jsme dosáhli vrcholu, slunce už skoro zapadalo, takže jsme tam nahoře prožili opravdu výjimečný okamžik,“ řekla Davis pro NBC Los Angeles. „Myslela jsem si, že už nikdy nebudu moct sportovat. Vystoupat tam nahoru a dokázat něco tak neuvěřitelného ukazuje všem, ať jsou na vozíku, nebo ne, že možné je všechno.“
Kyle Maynard dosáhl vrcholu bez protéz
Kyle Maynard se narodil v roce 1986 v USA s vrozenou poruchou ovlivňující vývoj končetin. Navzdory tomu se stal zápasníkem, věnoval se CrossFitu a otevřel si vlastní tělocvičnu. Jeho autobiografie No Excuses: The True Story of a Congenital Amputee Who Became a Champion in Wrestling and in Life se stala bestsellerem New York Times.
V roce 2010 se pokusil o svůj první výstup v Georgii. Účastníci museli v rámci přípravy odveslovat 1 000 metrů na trenažéru a poté vyběhnout na vrchol Stone Mountain, která se tyčí do výšky 512 metrů. Zatímco většina trasu zvládla za 25 minut, Maynardovi trvala 1 hodinu a 46 minut. Později vzpomínal:
„Strhl jsem si z rukou všechnu kůži, ale dostal jsem se nahoru. Ten večer jsem řekl kamarádovi, že chci zdolat Kilimandžáro. Nevěděl jsem, jestli to dokážu, ale věděl jsem, že to chci zjistit.“
V roce 2011 se Kyle vydal zdolat Kilimandžáro bez protéz. Při tréninku používal speciální moduly vyrobené z cyklistických plášťů a ochranné chrániče připevněné lepicí páskou. Později mu Orthotic Specialists vytvořili individuální pomůcky s podrážkami Vibram tvarovanými podle jeho končetin. Díky nim dosáhl Uhuru Peak bez vozíku i bez berlí.
Spencer West zvládl většinu trasy pomocí rukou
Američan Spencer West se narodil v roce 1981 s vážnou vrozenou vadou, která v pěti letech vedla k amputaci obou nohou pod pánví. V červnu 2012 se s přáteli vydal na výstup na Kilimandžáro. Expedice podporovala projekt Redefine Possible, jehož cílem bylo získat 750 000 USD na rozšíření přístupu k čisté vodě ve východní Africe.
Zhruba 80 % trasy zvládl West pomocí rukou, zbývajících 20 % na vozíku. V nejnáročnějších úsecích mu pomáhali přátelé.
„To bylo jedinkrát v životě, kdy jsem si přál mít nohy,“ řekl West. „Přál jsem si, abych jim mohl pomoci tak, jako oni pomáhali mně. Nakonec jsme to ale zvládli společně, jako tým jsme dokončili naši cestu.“
Podle Westa byla cesta náročná od začátku: horko, drsný terén a postupně sílící vliv nadmořské výšky. U jeho přátel se začaly objevovat příznaky výškové nemoci, včetně závratí, slabosti a nevolnosti. Navzdory těmto obtížím dosáhl celý tým vrcholu po sedmi dnech.
Výstupy pro lidi se zdravotním postižením s Altezza Travel
Altezza Travel organizuje výstupy na Kilimandžáro více než 10 let a vedla řadu expedic pro lidi se zdravotním postižením. Tým tvoří profesionální licencovaní průvodci vyškolení v první pomoci v odlehlém terénu. Vždy nesou náhradní kyslík, Diamox pro zvládání příznaků výškové nemoci, vysílačky i satelitní telefony, aby zůstali v trvalém spojení s centrem podpory expedic a záchrannými složkami.
Příprava výstupu
Mezi cestovateli se zdravotním postižením se nejčastěji setkáváme s lidmi po amputaci nebo se zrakovým či sluchovým postižením. Příprava těchto výstupů nemá univerzální postup: každý případ se posuzuje individuálně. Průvodci vyhodnocují rizika a přizpůsobují denní režim i technické aspekty výstupu, vysvětluje Dmitry, vedoucí oddělení výstupů v Altezza Travel.
„Pro účastníky se sluchovým postižením i pro nevidomé klade výstup na Kilimandžáro v zásadě stejné nároky jako na ostatní cestovatele. U lidí se ztrátou sluchu je obzvlášť důležité, aby byly informace jasně předávány v úsecích trasy, kde je potřeba zvýšená opatrnost. Nevidomí horolezci potřebují v náročnějším terénu fyzickou oporu.
Zároveň jim průvodci nechávají co nejvíce samostatnosti tam, kde se mohou bezpečně pohybovat sami a k orientaci používají speciální hůl. Ve všech ostatních ohledech se tyto výstupy neliší od běžných.“
Účastníci po amputaci potřebují zvláštní přípravu, protože běžné protézy nejsou určené do horského terénu. Existují speciální sportovní protézy, které se vybírají individuálně. Před pokusem o Kilimandžáro doporučujeme začít snazším trekem, posílit tělo a protézu vyzkoušet v praxi.
Totéž platí pro vozíky: běžné modely nejsou do horského terénu vhodné, proto se používají speciální terénní vozíky s cyklistickou konstrukcí. V obou případech účastníky vždy doprovázejí asistenti.
Na cestě k vrcholu
Expedice využívají standardní trasy výstupu na Kilimandžáro a formální omezení neexistují, některé okolnosti je však potřeba zohlednit. Účastníkům na speciálních vozících zpravidla lépe vyhovuje cyklistická trasa Kilema. Pro lidi s protézami se často považuje za dostupnější trasa Rongai. Má méně technicky náročných úseků, například stěnu Barranco, výstup však trvá déle než po trasách Lemosho, Machame nebo Umbwe.
Bez ohledu na trasu potřebují účastníci podporu týmu, proto by konečná volba měla vycházet z osobních preferencí. Přítomnost doprovodného týmu je navíc požadavkem Národního parku Kilimandžáro pro všechny účastníky výstupu.
„Z hlediska komfortu je důležité myslet na to, že mnoho účastníků nechce nadměrný dohled. Každý se potřebuje cítit jako rovnocenný člen týmu. Proto pomáháme jen tehdy, když si o to člověk řekne, nebo když je to skutečně nutné kvůli bezpečnosti. Ve všech ostatních situacích je důležité nechat je dojít na vrchol co nejsamostatněji,“ uzavřel Dmitry.
Veškerý obsah na Altezza Travel vzniká na základě odborných poznatků a pečlivého výzkumu podle našich redakčních zásad.
Chcete vědět víc o cestách po Tanzánii?
Ozvěte se našemu týmu. Procestovali jsme všechny hlavní oblasti Tanzánie. Naši cestovní konzultanti působí přímo pod Kilimandžárem a rádi Vám poradí s plánováním cesty.
Kilimandžáro a další hory 
Safari v Tanzánii 
O Tanzánii 
Ostrovy Tanzánie