Nejkratší válka v dějinách – anglo-zanzibarská válka

Na přelomu 19. a 20. století vypukl ve východní Africe rychlý, ale nechvalně proslulý konflikt – anglo-zanzibarská válka roku 1896. Představte si dnešní dronový úder proti římským legionářům. Právě tak lze nejlépe přiblížit britské ostřelování sultánova paláce z dělových člunů, které trvalo 38 minut. Šlo o historický případ úplného zničení protivníka, který zasáhl do koloniální dynamiky v Africe.

V článku se podíváme na průběh války i na fakta, která ji provázela – od jejích příčin až po důsledky tohoto mimořádně krátkého konfliktu. Čeká Vás svižný průvodce anglo-zanzibarskou válkou, v níž se imperiální ambice střetly s místní snahou o suverenitu.

Při pohledu na tento neobvyklý a významný konflikt se vrátíme také ke stručným dějinám ománské a britské nadvlády na Zanzibaru, popíšeme samotný průběh války a ukážeme, jak dělení Afriky proměnilo koloniální realitu.

Na závěr přidáme pět míst na Zanzibaru spojených s válkou, která stojí za návštěvu.

Kde leží Zanzibar?

Zanzibar je souostroví v tyrkysových vodách Indického oceánu. Leží jen kousek od východoafrického pobřeží dnešní Tanzánie. Ostrov Zanzibar (oficiálně známý jako „Unguja“) je druhým největším ostrovem souostroví a rozlohou jej překonává pouze větší soused, ostrov Pemba. Celkově je Zanzibar zvlněnou tropickou krajinou s působivými scenériemi a průměrnou roční teplotou +25,7 °C.

Ománský Zanzibar před britským vlivem

V roce 1498 byl proslulý portugalský mořeplavec Vasco da Gama prvním Evropanem, který vstoupil na Zanzibar. Během několika let se ostrov stal součástí Portugalského impéria. Noví evropští vládci zavedli správní systém zanzibarských sultánů. Tvořili jej místní svahilští obchodníci z vyšších vrstev.

Na počátku 18. století Portugalce z regionu vytlačila Ománská říše, která ovládala většinu východoafrického pobřeží od Mogadiša po Kilwu v dnešním Somálsku a jižní Tanzánii. Zanzibar se stal nedílnou součástí Ománské říše a spravovali jej hakimové, tedy místní guvernéři.

Sultáni a hakimové zastupovali zájmy místního obyvatelstva. Kolonizátory naproti tomu zajímalo především využívání zdrojů a obchod. Tak výrazný rozdíl mezi místními lidmi a zámořskými vládci musel dříve či později vést ke konfliktu.

Koloniální ekonomika Zanzibaru

19. století bylo pro Zanzibar obdobím prosperity. Ománská říše přesunula v roce 1840 své oficiální hlavní město do zanzibarského Stone Townu. Teplé a slunečné klima tohoto východoafrického ostrova výrazně podporovalo vývoz hřebíčku, koření a dalších zemědělských produktů.

Rozmach hřebíčkových plantáží stál na práci zotročených lidí a vedl ke vzniku jednoho z největších trhů s otroky své doby. Poloha Zanzibaru na křižovatce námořních tras z Blízkého východu, Indie a jihovýchodní Asie byla pro obchod ideální. Obchodníci i karavany z různých částí světa sem přijížděli za otroky a vzácnými surovinami ceněnými evropskými spotřebiteli. Zanzibar se postupně začleňoval do první skutečně globalizované světové ekonomiky.

Díky tomuto hospodářskému úspěchu se ostrov v roce 1861 osamostatnil od Maskatu a Ománu pod vedením prvního zanzibarského sultána Majida bin Saida.

Britské impérium na Zanzibaru

Po Spojených státech projevilo o Zanzibar oficiální zájem také Britské impérium, které v roce 1841 na ostrově zřídilo konzulát. Později se k Britům přidali Francouzi a Němci. Pouze Velké Británii se však v letech 1870 až 1890 podařilo udržet přátelské vztahy se zanzibarskými sultány i vliv na jejich politiku. V tomto období sultán Barghash bin Said i jeho nástupce Khalifa bin Said rozvíjeli infrastrukturu a podnikali kroky k omezení obchodu s otroky na Zanzibaru.

Jaký zájem měli Britové na Zanzibaru?

Británie měla pro trvalou přítomnost na Zanzibaru několik důvodů. Z ekonomického hlediska jí kontrola nad ostrovem umožňovala udržet monopol na světovou produkci olivového oleje a obchod s hřebíčkem, cenným kořením využívaným mimo jiné v potravinářství, medicíně a parfumerii. Zanzibar byl zároveň vhodným místem pro námořní základnu, z níž bylo možné kontrolovat východoafrické vody i západní část Indického oceánu.

Britové se také snažili chránit britské Indy a další poddané před zapojením do nelegálního obchodu s otroky, kterému se v regionu dařilo. Kontrola křižovatky důležitých obchodních tras a přístupu k surovinově bohatému východoafrickému vnitrozemí navíc pomáhala brzdit německou expanzi v Africe.

Anglo-německé smlouvy ve východní Africe

Formální proměna Zanzibaru v britskou kolonii vycházela ze smlouvy Heligoland–Zanzibar. Ve snaze urovnat nevyřešené koloniální spory podepsaly Británie a Německo v roce 1890 smlouvu Heligoland–Zanzibar. Německo se vzdalo nároků na Zanzibar a Pembu výměnou za britský ostrov Heligoland v Severním moři. Němci získali také Capriviho pruh, úzký koridor spojující Německou jihozápadní Afriku se středoafrickou řekou Zambezi. Oficiální kolonizace se časově shodovala s nástupem nové imperiální ideologie, kterou formuloval John Ruskin. John Ruskin, anglický spisovatel a filozof, 8. února 1870 prohlásil: „Nyní je pro nás možný osud, nejvyšší, jaký byl kdy národu určen… To musí Anglie učinit, nebo zahyne.“ Británie sama sebe vnímala jako „civilizační“ mocnost působící po celém světě. Smlouva zvýraznila střet zájmů mezi místními elitami a britskou koloniální politikou a připravila půdu pro budoucí nepokoje.

Smlouvě Heligoland–Zanzibar předcházela anglo-německá dohoda z roku 1886, která vymezila regionální sféry vlivu. Obě mocnosti se dohodly, že nebudou zasahovat do sfér té druhé. Británie podporovala pronajatá území Dar es Salaamu a Pangani, která ovládal sultán Barghash bin Said. Německo na oplátku uznalo suverenitu Zanzibaru. Před formální kolonizací měl Zanzibar status britského protektorátu. Zásadní bylo, že britský konzul získal právo vetovat kandidáty na sultánský trůn.

Jak válka začala?

Anglo-zanzibarskou válku přímo vyvolal nástupnický spor po smrti probritského zanzibarského sultána Hamada bin Thuwainiho 25. srpna 1896. Obecně se má za to, že jej otrávil jeho synovec Khalid bin Barghash. Britské úřady zasáhly a jeho kandidaturu na trůn vetovaly. Obávaly se možného spojenectví Khalida bin Barghashe s Němci i jeho postojů podporujících otroctví. Britský diplomatický zástupce Arthur Hardinge trval na tom, aby se novým sultánem stal Hamoud bin Muhammed. Khalid se však ujal moci bez britského souhlasu. Prohlásil se novým zanzibarským sultánem a obsadil sultánův palác i harém.

Khalid bin Barghash se stal symbolem odporu vůči evropskému vměšování. Podporovali jej představitelé arabské vládnoucí vrstvy, kteří odmítali zrušení výnosného obchodu s otroky. Část zanzibarského obyvatelstva stála za Khalidem také proto, že se bránila britským zásahům do místních tradic, politiky a kultury. Kromě toho se mu podařilo shromáždit oddíl 1 000 ozbrojených mužů loajálních zesnulému zanzibarskému sultánovi.

Diplomatické selhání. Mírové řešení bez účinku

Na konci 19. století byla Velká Británie světovým centrem obchodu a financí a Royal Navy největším námořnictvem světa. Díky mimořádné námořní převaze patřili Britové k prvním státům, které k prosazování národních zájmů využívaly diplomacii dělových člunů.

Aby mohl britský konzul Basil Cave použít sílu proti uzurpátorovi, musel získat souhlas britské vlády. Khalid bin Barghash obdržel několik ultimát vyzývajících jej k opuštění sultánova paláce, všechna však odmítl.

Souhlas vlády Jejího Veličenstva s použitím vojenské síly dorazil telegrafem. Poslední britské ultimátum vypršelo 27. srpna v 9.00. Stone Town měl být svědkem nejkratší války v zaznamenaných dějinách. Konflikt trval podle zdroje 38 až 45 minut a předcházela mu výměna zpráv mezi Khalidem bin Barghashem a Basilem Cavem:

„Nemáme v úmyslu stáhnout naši vlajku a nevěříme, že byste na nás zahájili palbu,“ uvedl Khalid bin Barghash ve zprávě konzulovi.

„Nechceme zahájit palbu, ale pokud neuděláte, co Vám bylo řečeno, nepochybně tak učiníme,“ odpověděl Basil Cave.

Britské síly proti sultánovým mužům

Síly Royal Navy vedli kontradmirál Harry Rawson, brigádní generál Lloyd Mathews a poručík Arthur Edward Harington Raikes. Na palubách pěti válečných lodí bylo 150 britských mariňáků a námořníků: křižníky HMS Philomel a HMS St. George a tři dělové čluny HMS Racoon, HMS Thrush a HMS Sparrow. Připojilo se k nim 900 loajálních zanzibarských askari.

Sultánovým silám velel Khalid bin Barghash. Přibližně 2 800 mužů se zastaralými puškami a mušketami spolu se 700 vojáky askari střežilo svého budoucího sultána. Jeho dělostřelectvo tvořily výhradně dary cizích států: 4 děla, pobřežní baterie, několik kulometů Maxim, Gatlingův kulomet, bronzový kanón ze 17. století a dvě 12liberní polní děla. Povstalci měli dokonce i námořnictvo: vlajkovou loď HHS Glasgow darovanou královnou Viktorií, postavenou v roce 1878, dále 2 čluny a dřevěnou šalupu.

Jak probíhala nejkratší válka v dějinách?

Khalid bin Barghash se se svými silami zabarikádoval v paláci. Kapitán Saleh z palácové stráže namířil dělostřelectvo a kulomety na britské lodě. Jakmile v 9.00 vypršelo ultimátum, začalo v 9.02 těžké ostřelování vysoce výbušnými granáty. Během několika minut Royal Navy rozpoutala masivní útok: na královský palác a harém dopadlo 500 granátů, 4 100 kulometných ran a 1 000 puškových výstřelů.

Obranné dělostřelectvo bylo vyřazeno, HSS Glasgow zničila odvetná palba z HMS St. George a palác byl rozbořen. Přibližně mezi 9.37 a 9.45 se Khalid bin Barghash vzdal. Sultánovy síly utrpěly 500 ztrát, zatímco na britské straně byl náhodně zraněn pouze jeden námořník. Rozdíl v počtech obětí nepřekvapí. Někteří zanzibarští obránci vyráželi do boje na kolech.

Důsledky války

Nešťastný uzurpátor uprchl a hledal útočiště na německém konzulátu, protože Němci politické vězně nevydávali. Německé úřady se při evakuaci Khalida bin Barghashe obávaly porušení diplomatických protokolů. Němečtí vojáci, námořníci Císařského německého námořnictva, přenesli bývalého sultána na člun tak, aby se nedotkl britské půdy. Německý konzulát zvládl zdánlivě nemožný úkol. Khalid byl vyhoštěn do Dar es Salaamu na africké pevnině a nikdy se nevrátil.

Mezitím na zanzibarský trůn usedl probritský Hamoud bin Mohammed, šestý sultán. Zrušil otroctví a zahájil pomalý, ale pozitivní proces emancipace.

Význam války

Z historického hlediska má tak krátký konflikt jen omezený význam mimo svou symbolickou hodnotu nejkratší války v dějinách. Ukázal však sílu Royal Navy i britské diplomacie dělových člunů. Zároveň zvýraznil technologickou propast mezi kolonizovanými africkými státy a jejich evropskými kolonizátory.

Politicky použití hrubé síly k potlačení snah o nezávislost v Africe podnítilo antikoloniální debaty a hnutí napříč kontinentem. Ekonomické struktury vnucené Brity na Zanzibaru zasely semena budoucí nerovnosti a zaostalosti a přispěly k pozdějším zápasům o postkoloniální suverenitu. Nejvýraznější dopad byl společenský – zrušení otroctví přineslo obyvatelům Zanzibaru větší svobodu.

Anglo-zanzibarská válka: drobná kapitola dělení Afriky.

Berlínská koloniální konference v letech 1884–1885 shromáždila imperiální mocnosti a jejím cílem bylo ukončit otroctví a vymezit sféry vlivu v Africe – takzvaný smluvní systém. Snaha britského, francouzského, německého, belgického, španělského, portugalského a italského impéria získat v Africe kolonie souvisela s globální recesí evropského kapitalismu, vyvolanou rostoucím protekcionismem. Všechny tyto mocnosti hledaly nové trhy a území, z nichž by mohly čerpat suroviny pro své průmyslové potřeby.

Výsledkem bylo rozdělení 10 000 kmenových království v Africe mezi evropské mocnosti. Lord Salisbury Komentář britského premiéra lorda Salisburyho k dělení Afriky z roku 1890: „Zabývali jsme se kreslením čar na mapách tam, kde nikdy nevkročila noha bílého muže; rozdávali jsme si navzájem hory, řeky a jezera, jen s drobnou překážkou, že jsme nikdy přesně nevěděli, kde ty hory, řeky a jezera leží.“ nejvýstižněji popsal dělení Afriky jako „kreslení čar“. Nezávislá zůstala pouze starobylá království Etiopie a Libérie, mimo jiné díky zvláštním vztahům se Spojenými státy.

Anglo-zanzibarská válka nepředstavuje velkou kapitolu dělení Afriky. I tak krátký konflikt však ukazuje dynamiku evropského imperialismu. Britské požadavky byly výhradně imperiální a konflikt vyprovokovaly. Britská vláda chtěla Zanzibar ovládnout, zatímco místní elity usilovaly o nezávislost.

Po stopách zanzibarské války roku 1896

Chystáte se navštívit místo nejkratší války v dějinách a představit si pohled královských sil i obránců paláce? Připravili jsme pro Vás seznam zajímavých míst:

1. Stone Town: tehdejší epicentrum války, dnešní srdce Zanzibaru a lokalita zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Úzké ulice, kamenné domy a stopy po kulkách z ostřelování vytvářejí silnou dobovou atmosféru.

2. Dům zázraků (Beit al-Ajaib): někdejší sultánův palác, dnes obnovený po ostřelování a fungující jako Národní muzeum Zanzibaru. Expozice představují dějiny země včetně války prostřednictvím artefaktů a zbraní použitých během konfliktu.

3. Peace Memorial Museum: muzeum sídlící v budově britského konzulátu ve Stone Townu podává ucelený přehled o válce. Expozice, artefakty, fotografie a dokumenty přibližují její průběh i souvislosti.

4. Chumbe Island: šlo o oblíbené útočiště zanzibarské elity. Během války zde Britové zřídili signální stanici. Dnes je chráněná mořská oblast vyhledávaná mezi potápěči. Pokud k nim patříte, podívejte se na našeho průvodce nejlepšími potápěčskými lokalitami v Tanzánii.

5. Hrob sultána Khalida bin Barghashe: sultánova hrobka v Matondoni, vesnici na východním pobřeží Zanzibaru.

Chcete vědět víc o cestách po Tanzánii?

Ozvěte se našemu týmu. Procestovali jsme všechny hlavní oblasti Tanzánie. Naši cestovní konzultanti působí přímo pod Kilimandžárem a rádi Vám poradí s plánováním cesty.

Další zajímavé články